První dojmy
Do Myanmaru jsme přiletěli po našem motorkářském dobrodružství z Vietnamu. První zajímavá zkušenost přišla již na letišti. Směna dolarů na místní měnu je poměrně komplikovaný úkon a to hlavně z důvodu, že dolarové bankovky s různou hodnotou jsou měněny za různý kurz, nejlépe si vedou stodolarovky. Po složitých propočtech vyrážíme do centra Rangúnu.
Myanmar je docela levný, což se nám hodí, jsme totiž docela chudí. Jen to ubytování, to z nějakého podivného důvodu nelze sehnat pod 15 dolarů za pokoj (ve Vietnamu jsme spali i za 6). Většinou tedy končíme v nejlevnějším, tím pádem často i nejhorším hotelu ve městě. To se nám povede již v Rangúnu, vybíráme si hotel Everest. Původ jména hotelu jsme pochopili při výstupu do sedmého patra, bez výtahu. Tam se nacházel náš pokoj. Po ubytování jsme sestoupili na úpatí hotelu a vyrazili do města.
První nápadná věc byla, že místní jsou velmi přátelští, možná zatím nejvíce ze všech zemí, které jsme navštívili. Proč je tomu tak? Místní jsou z turistů prostě nadšení, jsou rádi, že tu turisté jsou. Země byla donedávna turismu téměř uzavřená a pro průměrného turistu i nebezpečná. S pádem vojenské diktatury však přicházejí změny, mezi které patří turistický boom. Místním se zatím nestihli turisté zhnusit a tak vídáme vlídné úsměvy. Barmánka ve středním věku mě dokonce chtěla pustit sednout v autobuse.
Samozřejmě navštěvujeme hlavní památky a chrámy města, už ale spíše jako výplň času, v Asii jsme již viděli chrámů stovky a Buddhů tisíce, a to ve všech možných polohách a materiálech. Musím ale uznat, že pagoda Shwedagon má co do sebe, ne však množstvím zlata, ani velikostí, ale spíše množstvím modlících se a meditujících, uvolněnou atmosférou.
Cesta z města
Kupujeme lístky na noční autobus, který nás doveze do městečka Kalaw, jestli ho tedy stihneme. Naším úkolem je dostat se na autobusové nádraží ležící 15 kilometrů od nás, rozhodneme se jet městskou dopravou, 3 hodiny by nám měli stačit. Na první zastávce se ptáme místních, jak se na nádraží dostaneme, milí mladíci nás bohužel pošlou opačným směrem, což se opakuje ještě dvakrát.
Ve zvyšujícím se stádiu zoufalosti náhodně oslovujeme všechny lidi na ulici, co kdyby prodavačka ovoce věděla. Nakonec nacházíme autobus, o kterém jsme přesvědčováni, že jede naším směrem. My neumíme barmsky a nikdo z okolních anglicky, proto se naše domluva omezí jen na vyslovení názvu nádraží, načež lidé kývají a ukazují na autobus.
Kalaw a trek k jezeru Inle
Přijíždíme ve 3 ráno, nevyspalí se vyvalíme do tmy. Větší vesnici osvětluje jen oheň v barelu, který rozdělali místní průvodci, v naději, že z autobusu vystoupí jejich budoucí klienty. Bohužel, my jsme se rozhodli vzít Myanmar co nejpunkověji a jít trek k jezeru Inle bez průvodce. Jsme přitom naprosto smířeni s tím, že se ztratíme, proto raději nakupujeme dostatek jídla.
Trek k jezeru Inle by nám měl zabrat 3 dny, uvidíme tedy. Pro případ ztracení se mám všude v Asii úžasnou aplikaci maps.me, ani její kvality však nemohou pokořit Myanmar. Místní cestičky tam totiž téměř nejsou zaneseny, a pokud ano, tak s odchylkou pár set metrů, vesnice jakbysmet, vrcholem byla vesnice s názvem „oprav mě“.
Prvních pár hodin nepotkáváme žádné turisty, což je příjemné ale i trochu znepokojující. V první vesnici narážíme na dům s „občerstvením“, to se tedy skládá z čaje, vody a podivných chipsů. Nejpodnikavější muž z vesnice však anglicky umí jen pár slov, podezříváme ho, že jedinou číslovku, kterou zná, je „tisíc“ – vzhledem k tomu, že u veškerého zboží použil tuto fixní cenu.
Po poledni nacházíme restauraci s anglickým menu, ničemu nevadí, že je napsáno v kuchyni na školní tabuli. Vybírám pro nás smaženou rýži, po chvíli vaření dostáváme čínskou polévku s vejcem, snaha byla. Jeden z místních se k nám přidá a nakreslí nám mapu, kudy máme jít, což je od něj velkorysé. Bohužel však nevěděl, kam jdeme, takže nebyla příliš cenná.
Po pár stech metrech nacházíme pravděpodobně hlavní obědové stanoviště turistických skupin, už jsme se tedy napojili na hlavní trasu. Potkáváme tu Švýcarku, která jede trek na motorce s řidičem, čeká tu na něj, svěřil se jí totiž, že „zapomněl do motorky něco nalít“.
Odpoledne se několikrát ztrácíme. Dodnes nevíme, jestli jsme šli správně, někde jsme však přespali – ve stanu a spacáku, na louce u lesa, zima byla nesnesitelná a tak si jsme jistí, že zítra se raději vetřeme k někomu domů. Vzhledem k rozvržení oblečení a spacáků trpí Tomáš zimou spíše více a já spíše méně.
Vstali jsme hned, co jsme uviděli světlo, to totiž znamenalo konec příšerné noci a vysvobození. Na treku jsme po pár hodinách začali potkávat dost turistických skupin, k jedné jsme se na chvíli přidali, konverzace s cizími lidmi byla chvíli zábavná, pak nám ale jednoduchost dnešního putování přišla až příliš nudná a tak jsme se za železničním přejezdem vydali jinou cestou, než ostatní. To se ukázalo jako zajímavý krok, přišli jsme totiž do vesnice, kam turisté nechodí, nebyli tam na nás tedy připraveni a my měli hlad.
Posunky jsme naznačovali místním dětem, že chceme jíst, pochopili. Ukázali nám na dům, vydali jsme se tedy k němu. V okně druhého patra se postupně vystřídalo pět mužů. Nakonec je nahradila žena, která k nám promluvila anglicky, hurá. Jídlo pro nás prý bohužel nemá, ale může nás zavést do vesnického obchodu, tam nám něco udělají. Postarší pár měl obchod a zvířata v přízemí, obytné místnosti pak v patře. Tam nás také usadili a začali vymýšlet oběd. To, že jsme je zaskočili, jsme poznali hlavně podle servírovaných chodů – nudle, ovoce, chipsy, rajčata a cibule. Hlad je hlad a tak to chutnalo dobře.
Dnes jsme se nějakým způsobem doztráceli do vesnice, kde spali mnohé turistické skupiny, přidali jsme se k jedné a domluvili ubytování i večeří a snídaní za 120 korun na osobu, proč jsme to nezkusili i o den dříve, je mi doteď záhadou. Večeře byla tak velká, že jen já s Tomášem jsme ji dokázali sníst, no co, ostatní určitě měli větší oběd…
Třetí den treku nás čekala jednodušší cesta – poli a loukami, prašnou cestou a bambusovým lesem.
Dnes jsme se ani neztratili! Vrcholem dne byla úžasná projížďka po jezeře Inlé, kde všude okolo sebe vidíte domy na kůlech a rybáře. Po příjezdu do města Nyaungshwe jsme šli hledat náš hotel jménem Malá princezna. Následoval dlouhý odpočinek, po jehož ukončení jsme započali jednu z nejzajímavějších částí našeho dobrodružství.
Stopujeme do Hsipaw
V rámci odpočívacího režimu vycházíme z města až po obědě, naším cílem je dostopovat do města Hsipaw a tam jít další trek, tak tedy, podle mapy to bude tak 300 kilometrů, dva dny by měly stačit. První stop nás odveze jen kousek, jdeme a stopujeme dále. V Myanmaru toho sice moc nejezdí, o to více ale lidé zastavují, jen většinou nejedou naším směrem. Štěstí máme až s náklaďákem, kterému vlezeme na střechu, není to nebezpečné, je tam minimálně dvacet centimetrů vysoká ohrádka. Účel světí prostředky, i když je nám jasné, že v Česku by to asi neprošlo.
Při takovém způsobu cestování, jaký zrovna praktikujeme, si člověk nemůže nevšímat věcí kolem sebe, a to i kdyby nechtěl, nelze totiž spát, číst, nebo dělat cokoliv jiného. Projíždíme dost bizarní scenérie, vily, za které by se nestyděl ani hrdý obyvatel amerického venkova, se střídají s příbytky z dřeva a plachet tvaru stanu. Tohle je opravdová chudoba.
Náklaďák mezitím zastavuje a to je konec naší cesty, je večer, hledáme místo na spaní. Ráno pokračujeme v chůzi a stopování, trochu nám ale zatrne, když na skútru jedoucí voják otáčí svůj stroj a vrací se k nám, aby nám vysvětlil, že je to nebezpečné. Volá tedy kolegu a společně nás vezou na vojenské stanoviště, takových je na silnicích po Myanmaru spousta, země je stále docela nestabilní.
Místo průšvihu se ale stane naprostý opak, sedíme na židličkách s čajem a vojáci stopují a dohadují jízdu za nás. Vyvolenému Burmánci se to příliš nelíbí, ale když vám voják řekne, že tyhle bělochy někam odvezete, tak to prostě uděláte. A tak jsme další 4 hodiny strávili na korbě dodávky. Poslední svezení a jsme v Hsipaw! Ani jednou jsme přitom neseděli uvnitř auta.
A jsme v Hsipaw! Jsme v půlce naší cesty, co se dělo dále se dozvíte v dalším článku
