Desetidenní trek - Peaks of Balkan

Balím věci, přemýšlím, jak poslední dny utekly. Ani nevím, jestli jsem se do Albánie těšil, stále jsem měl podivný pocit, že se kvůli kovidovým opatřením něco podělá – cesta letadlem, nebo i doprava do Rakouska. Všechno nakonec proběhlo hladce, v Praze jsme naskočili na vlak, dojeli do Vídně, pak na letiště, odbavili se a se zpožděným letadlem doletěli do Tirany. Další problémy by mohly nastat na hranicích s Kosovem nebo Černou Horou, kam nás má desetidenní trek zavést.

Z letiště jsme do Tirany zamířili na jedinou noc, ráno jsme se sbalili a šli hledat to, co by pro nás mělo být na treku zásadní a co jsme nemohli dovést z Česka – plynovou bombu na vaření. Po několika hodinách hledání v Tiraně to vzdáváme, šroubovací bomby tu nemají. Jedeme do Skoderu – autobusem se dostaneme do centra. Potřebujeme tam sehnat nějakou jinou alternativu k vaření. V jednom obchodě nakonec koupíme napichovací vařič a k němu i dvě bomby. Je to hrozně velký, docela těžký, zastaralý krám. Ale lepší než nic.


Na trek

Přespíme u Skadarského jezera a ráno jdeme na autobus, který by nás měl dostat do Thethu. Autobus tam sice není, ale za stejnou cenu nás vezme chlapík jeepem. Kromě řidiče s námi jedou ještě další dva starší Albánci, bohužel nevládneme stejnou řečí. Po sérii zastávek na nákupy a benzín přijde ještě jedna na rychlé espresso. Pak už stoupáme po asfaltové silnici a za hřebenem klesáme po štěrku do horské vesničky Théth.

Tam si ještě dáme oběd a první den treku tak začínáme docela pozdě, cesta stoupá do hrozného kopce, je šílené vedro, pěkně z nás leje. Přemýšlím, že to bude náročnější, než jsem si myslel – takhle má vypadat každý den, každý den máme vystoupat přes 1000 metrů a pak to zase sejít. Nahoru a dolů, 220 kilometrů, deseti. Jídlo máme tak na tři dny, se zbytkem spoléháme na místní, ke konci treku je pak město Plav, kde budeme moci zásoby dokoupit.


Ve vyšších polohách je trochu příjemněji. Na hřebeni potkáme českou rodinku s dětmi, dva kluci, okolo dvanácti let. Otec dokonce přemýšlí, že vylezou na nejvyšší horu Dinárských Alp, Maja Jezerce. My to nemáme v plánu - byla by to zacházka, vzalo by to tak půl dne. A navíc vypadá hora docela drsně, malé kluky bych tam nevzal, i když vypadají, že jsou v horách jako doma.


Valbone

Sejdeme do dalšího městečka. Valbone je turistické, z druhé strany sem vede asfaltka, hodně sem jezdí na rekreaci Albánci, staví se tu docela velké hotely. Turismus tady ale ještě není tak masový, spíme u paní, dvacet euro za pokoj, tři eura na osobu za snídani. Krásná zahrada.

Večeři paní nedělá, ale přijel pro nás chlapík, u kterého se můžeme najíst. Když jsme přišli do jeho hospody, zrovna hráli na EURU Češi. Za chvíli měl začít druhý poločas zápasu, ve kterém jsme vydrtili Holanďany 2:0. K tomu jsme si dali jídelní hody. Obrovské nálože skvělého jídla byly ostatně symbolem celého treku


Ráno vyrážíme směr Čerem. Vezmeme to zkratkou, která je ještě částečně značená, ale místní ji už asi moc nepoužívají, protože dost zarostla. Ty tři kilometry jdeme skoro dvě hodiny a prodíráme se děsnými křovinami, ztrácíme cestu a zas jihledáme, do toho je hrozné vedro a když konečně vidíme cestu, na kterou se máme napojit, jsem docela rád.

V Čeremu jsou tři guest housy. Majitele dvou z nich jsme po cestě potkali a zvali nás k sobě. Jednoho jsme nakonec vybrali a dali si u něj oběd – opět hody. Poprvé jsme zažili to, co nám už za pár dní přišlo běžné – místní se zeptají, jestli chcete oběd, případně večeři, snídani. Odpověděli jsme, že ano, a tím to končilo. Nikdo se neptá, co chcete jíst. Bude prostě jídlo. Základ bývá domácí chléb a sýr, zelenina jako okurky, rajčata, papriky, někdy vejce a občas maso, jogurt.

Po jídle jsme ještě pár hodin stoupali a našli si místo na spaní na louce v sedle s krásným výhledem. Nedaleko byl les, takže jsme si nasbírali dřevo na oheň, a také voda – na pití i vaření. Výhled, voda a dřevo byly i při dalších kempováních to nejpodstatnější pro výběr místa.


Přecházíme hranice

Louka byla už za hranicí Černé Hory, žádné celníky nebo policisty jsme ale nepotkali a nevypadalo to, že by tam vůbec hlídkovat měli – žádná budka tam nebyla. Trek údajně běžně chodí zhruba 10-20 lidí denně, teď za kovidu, jsme nepotkali nikoho, kdo by šel celou desetidenní trasu. V příštích několika dnech jsme navíc nepotkali vůbec žádné cizince, jen lidi z místních vesnic a když tam vedla silnice, místní turisty.

Předem jsme si radši opatřili povolení, posílal jsem formuláře s popisem cesty do všech zemí. Třeba Černohorci chtěli vědět kdy a v jaký čas přejdeme jejich hranice, něco jsem tam napsal, ale netrefil jsem ani den, natož pak přesný čas. Albánci zase poslali formulář z poloviny jen v albánštině. Některé emailové adresy místních hraničářů, které jsme dostali od českých ambasád, nebo z různých internetových stránek, nefungovali. Kosovci odpověděli: „Dear, it is ok“, Černohorci že je to v pohodě, ale máme se pro papíry pak stavit ve městě Plav. Albánci neodpověděli vůbec.


Na cestě jsme se třetí den, skoro jako vždy, ztratili. Problém je, že často daleko lepší vychozená cesta není ta správná, vede jinam. Oproti tomu turistická cesta, kterou máme jít, se asi nepoužívá, zarostla, a tak ji jednoduše mineme. Vždy jsme ale nakonec díky mapám v mobilu nějak našli cestu, i když jsme se často prodírali děsným křovím.

Cesta nás zavedla zpět do Albánie, na jejím samotném konci leží nejkrásnější vesnice celého treku – Doberdol. Posazená ve svahu pod horami, domky daleko od sebe, všude traviny a málo stromů, nad vesnicí v horách jezera, všudypřítomné potůčky a potoky ledové vody. V centru vesnice byl dokonce vodopád, nad kterým udělali místní most a na most dali jídelní stůl. Je jasné, kde jsme obědvali. Jak už bylo zvykem, jsme se několikrát denně v místních vodách vykoupali a stoupali a klesali tisíce metrů.

Podél hranice Černé Hory a Albánie jsme se poprvé dostali do Kosova a vylezli na horu Tromeda, která je přímo na hranici tří zemí. Pokračovali jsme po hřebeni mezi Kosovem a Černou horou a s Albánií jsme se na nějakou dobu rozloučili. Tentokrát jsme byli děsně uvanení, když jsme došli, sedli si a najedli se, těžko se mi vstávalo, chodilo, hýbalo. Dneska jsme to trochu přetáhli.

Kosovem

Další den nás cesta, na které jsme se opět ztratili, vedla z kopce přes vesnici Roshkodol do Milishevce, kde jsme hledali místo na oběd. Měli jsme sice vlastní zásoby, ale ne tolik, každý den jsme museli alespoň jednou jíst u místních. Tentokrát jsme procházeli vesnicí a nevypadalo to, že je někde něco otevřené. Mával na nás ale děda z miniaturní zahrady, na které stála ještě menší chajda. Sedli jsme si s pánem a zeptali se na jídlo.

Mluvil jen německy, jako mnoho dalších lidí v Kosovu pracoval ve Švýcarsku. Manželka rozdělala oheň a připravila nám vejce, chléb, sýr, marmeládu, zeleninu, jogurt. Obrovské hody. S dědou byla docela sranda. Třeba když jsme se ptali na kafe – „Haben Sie Kafe?“…„eeha?“….„Coffee, kafé, kofé?“ V tom děda vytřeštil oči a zakřičel „új?“. Prostě někomu řeknete kofé a on rozumí új. Nevěděli jsme, co je új, ale bál jsem se, že je to panák, což by před dalším pěti set metrovým poobědovým stoupáním nebyl dobrý nápad. Až časem jsme zjistili, že uj je asi voda.

Poprvé, ale ne naposled se nám stalo, že chudí lidé odmítli peníze. Chvíli jsme je dědovi za oběd vnucovali, s paní ale vypadali dost rozhodně, prostě ně. To samé se pak stalo i v Černé Hoře, kde jsme se ve vesnici Babino Polje vnutili na jídlo do asi jediného otevřeného domu. V takových chvílích moc nevím co dělat, peníze by se místním hodily, na druhou stranu je pro ně možná ten pocit z dobrého skutku a zpestření každodenního života lepší. Nevím. Naopak bohatí a trochu méně příjemní podnikaví místňáci v hezkých restauracích, které jsme potkávali, když jsme příležitostně narazili na asfaltku, mívali na tuhle destinaci celkem napálené ceny. Nejradši bych to nějak otočil a dal ty peníze potřebnějším.

Za Milishevcem je to ještě chvíli hezké, pak se ale klesne až k celkem frekventovanému tahu, na 5 kilometrech možná 1300 metrů dolů. Bolely mě kolena a v podstatě všechno, neměli jsme vodu a nikam jsme už něchtěli chodit. Jenže jsme dneska chtěli spát u lidí – dát si pořádnou večeři, pivo, sprchu, postel. No a tady byly jen velké resorty, ze kterých nám bylo trochu nevolno. Tak jsme šli dál. Vykoupali se v řece a nabrali vodu.


Došli jsme až do vesnice Hokaj, možná dalších deset kilometrů, kde jsme se ubytovali v posledním domě. Pán uměl německy a mluvil dobře. Ve Švýcarsku vydělal peníze a za ty postavil dům, kde ubytovává lidi. Byla tu běžná cena - 25 euro na osobu s večeří, snídaní a obědem s sebou. Večeři tady nikdy nezapomenu – několik druhů masa, klobásy, zvláštní sýrová nebo jogurtová jakoby omáčka, zelenina, pečené papriky, chléb, sýr a další dobroty, snědli jsme tak polovinu. Neuvěřitelné hody. Rodinka měla sice dobrý byznys a krásné bydlení, i tak měli dál krávy, ovce a další domácí zvířata.

Do Černé hory

Část treku po sestupu byla sice zajímavá na lidi, hory tu ale v porovnání s předchozími dny nebyly takové. Trochu jsme si to zkrátili a ještě dneska došli k jezeru Drelaj. Klasický kemping - koupání v jezeře, oheň a hezký výhled. U jezera jsme viděli stan a radovali jsme se, že potkáme jiné trekery, ještě jsme nepotkali nikoho, kdo by šel celý Peaks of Balkan a posledních 5 dní vůbec žádné cizince. Stan ale zblízka vypadal, že už tam nějakou dobu takhle stojí. Navíc kousek od něho byly opracované klády. Takže tady asi spávají místní dělníci, no dneska nedorazili.

Ráno šestého dne nás čekal výstup, asi 600 metrů nahoru skalnatou krajinou, občas přes sníh. Cesta pak pokračovala po hřebeni a šlo se nám výborně. Sestup do Babina Polje nebyl nijak namáhavý a my se těšili na oběd, jenže kde se najíst. Vesnici podle mapy tvoří jen pár domků, které leží tak dvě stě metrů stranou od cesty. Sešli jsme k cíli a zkoušeli to u prvního domu, tam nás paní poslala k druhému, tam jsme čekali, než začne štěkat pes a dá o nás tak vědět.


„Dobrý den, vaříte?“ „No, vařím pro sebe.“ „A uvaříte nám taky něco?“ „No to můžu, ale bude to chvíli trvat, nebo vám můžu dát aspoň chléb a sýr, to by bylo hned.“ „Tak jo, děkujeme.“ Sedneme si na gauč, paní přinese ještě kafe a nabízí cokoliv co má. „Chcete teplé mléko?“ „Natrhejte si u mě na zahrádce cibule s sebou, jsou zdravé.“ Vůbec nevím, co na to říct, je to milé ale cibule s sebou fakt nechci. Při odchodu se pokoušíme zaplatit, ale paní nic nechce.

Vrátíme se na hlavní cestu a po pár stech metrech vidíme několik hezkých, otevřených guest housů, takže jsme se asi měli najíst tady, než se vetřít selce na zahradu a vyžrat jí. Ale bylo to autentické a rozhodně si ji budeme pamatovat. Čeká nás ještě výstup k jezeru Hridsko, kde je vše – krásná čistá voda na pití i koupání, dřevo, plácek na stan.

Do Plavu

Další ráno mám asi 70 kousanců, trochu se bojím, že to není od komára, ale že jsem někde chytil štěnice, nebo tak něco, a teď je mám ve spacáku. Dneska máme sejít do největšího města po cestě, černohorského Plavu. Chceme tam dokoupit zásoby, najíst se, dát si kafe, vyházet odpadky, možná zajít na policii kvůli dokumentům. A teď mám další cíl – lékárna.


Dnes ráno je zataženo, sice neprší, ale po překrásných dnech bez mráčku je to pro nás novinka. Po cestě potkáváme opuštěný dům s otevřeným oknem. Uvnitř je pár dřevěných paland a olej na vaření, tady by se dobře spalo, kdyby pršelo, u jezera nám ale bylo asi lépe.

Sestup přes 1000 metrů do Plavu rychle uteče, užijeme si civilizaci – balkánskou civilizaci – obědváme v restauraci, kam místním nosí kafe obsluha z vedlejší kavárny. My na kávu přejdeme přímo ke zdroji, do kavárny na křižovatce. Tohle je jedno z mála rušných míst v jinak poklidném městě. Troubení a dopravní zácpa, kdy všichni bez přemýšlení vjedou do křižovatky a tím jí ucpou, mi připomene dopravní systém v Asii.


V Plavu se trochu zrelaxujeme a po dlouhé době potkáváme jiné trekery. Nikde o žádné povolení nežádali, takže se rozhodneme místní policii taky vynechat. Odpoledne chceme vylézt ještě aspoň 1000 metrů a na příhodném místě se utábořit, abychom to zítra měli lehčí na nejvyšší horu Černé Hory – Zlou Kolatu.

Zlá Kolata

Našli jsme super místo – výhled, voda, dřevo. Chvíli poté, co jsme další ráno vyrazili, jsme potkali partu trekerů, spali o kopec nad námi, jsou to tři starší Němci a balí děsně pomalu. Vylezeme pár set metrů po strmém svahu a pokračujeme po hřebenech, až z dálky uvidíme masiv, kde by měla být Zlá Kolata. Nevíme přesně, která hora to je, každopádně v celé oblasti je spousta špičatých skal, ze kterých máme celkem respekt.

Scházíme pomalu k úpatí hory, z dálky vidíme čtyři lidi v helmách, to sem vážně někdo nosí helmy? Sakra, to bude náročné. Před výstupem vaříme oběd a vyházíme nepotřebné věci, stejnou cestou se budeme i vracet. Mezitím kolem nás projde 7 dalších lidí, někteří vypadají, že s horami nemají moc zkušenosti, nemají dobré vybavení, boty, hůlky. Říkáme si, že tak hrozné to nebude.

Po obědě postupně předbíháme jednotlivé skupinky, hlavně jedna trojice sem vůbec nezapadá. Myslí si, že mají lézt po skalní stěně, která byla tak tři sta metrů vysoká. Když jim řekneme, že cesta vede jinudy, vypadají, že se jim ulevilo. Působí hrozně bizarně, je nám jasné, že ti to dát nemůžou. Pak předběhneme dvojici mladých kluků se špatnými botami, při cestě na hřeben přibývá sněhových pasáží, které mohou komplikovat jinak poměrně jednoduché cesty.

Za hřebínkem se cesta ke Kolatě stáčí doleva, po chvilce potkáváme Německý pár, který to otočil, prý jsou tam příliš nebezpečné sněhové pasáže. Před námi jsou údajně čtyři Italové s průvodcem, který jim nakopával cestu - to budou ti lidé s helmami. Když jdou oni, budeme pokračovat taky.

Nejpříkřejší pasáž vezmeme mezi sněhovou masou a skálou, díky oblevě tu sníh odtál, je to ale trochu lezení a skoro na mě spadne kámen, za který jsem se chtěl přitáhnout. Dostáváme se pod Kolatu, ale stále nevidíme cestu a ve sněhu nejsou ani stopy Italů. Přejdeme sněhové pole a za ním už najdeme značenou cestu která traverzuje až skoro pod vrchol. Pak poslední sněhové pole a za pár minut jsme nahoře. Jsme tu první.

Patnáct minut po nás přijdou Italové – ve skutečnosti to je česká rodinka a ten průvodce byl otec, jejich helmy, co jsme viděli z dálky, byly bílé klobouky. Zasmáli jsme se množství dezinformací, které jsme po cestě nasbírali. Po nás přišli ještě dva Poláci a dva Němci.

Sestup bereme trochu jinudy, cesta zpátky nám přijde docela v pohodě, bezpečná, nedělá nám velký problém. Pod horou si vyzvedneme věci a u prvního potoka konečně i vodu, která nám mezitím stihla dojít. Když dojdeme do vesnice Vusanje, ubytujeme se a dáme si pár piv, dneska jsme už hrozně unavení, chceme se prospat.

Poslední kilometry

Další den vstaneme pozdě a líně vyjdeme směrem do Théthu. Dnes bychom to mohli v klidu dojít, ale nějak se nám nechce, jsme stále unavení, pomalí. Potkáme český zájezd - pokec s průvodcem a pár lidmi nám trochu zpestří den. Dělají jednodenní výlet a po pár hodinách to tak otáčí. My se rozhodneme do Théthu nedojít a radši si dáme poslední táboření v přírodě.

U jezer těsně před posledním hřebenem tak přespíme a do vesnice dojdeme kolem 10 ráno další den. Koupačka v řece, oběd, kafe a pivo. Ve dvanáct jedeme zpět do města Skoder a odtamtud stopujeme k moři. Další dny jsou ve znamení klidu, pohody a odpočinku, hodně spíme. Na hostelu se mi ještě z lidí, které potkáváme, znásobí cestovatelský pocit a nejradši bych z Tirany přejel nebo přeletěl někam dál. Nic naplat, za pár dní se vracíme domů.

76 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše