Trek, chůze přes ledovec, ferrata na vrchol. Na tuhle rakouskou téměř tři kilometry vysokou horu už jsme chtěli vylézt skoro rok. Vloni v září jsme sem přijeli, zastavily nás ale sněhové závěje, které už takhle brzo napadly. Pak jsme chtěli jet letos začátkem července, jenže to zas byla naprosto šílená předpověď počasí, a tak jsme to na poslední chvíli zrušili a přehodili na konec měsíce. Ani na třetí termín nebyla předpověď nic moc, zase mělo dost pršet. Rozhodli jsme se ale zkusit štěstí.
V pátek jsme dojeli k výchozímu bodu cesty, jezeru Gosausee, přespali v krásném přístřešku se zvláštními dřevěnými sochami poutníků či co. Okolo zuřila bouře a silně pršelo. Byli jsme připravení, že i další dny bude podobně, že pěkně zmokneme a že se možná na vrchol vůbec nedostaneme.
Ráno přišel malý zázrak, když jsme se probudili, bylo nádherně. Zabalili jsme vše potřebné – jídlo, oblečení, spacák, mačky, cepíny, helmy a další horolezecké vybavení. Prošli kolem dvou krásných průzračných jezer a v jednom se vykoupali. Pak už jsme začali stoupat k dnešnímu cíli, chatě Adamekhutte, která se při výstupu na Dachstein z této strany využívá.
Dorazili jsme už kolem jedné hodiny, ubytovali se a začali si venku vařit. Rakušani na nás koukali trochu divně, asi jako na turisty z východní Evropy. Později jsme zjistili, že vaření je v okruhu 50 metrů od chaty zakázáno. Přemýšlel jsem, že si u nich dám večeři, ale vzhledem k tomu, že podávali těstoviny s rajčaty, která nesnáším, tak jsem tenhle nápad zavrhl a večeři jsme si venku opět vařili sami.
Byli jsme čtyři, já, můj spolubydlící Lukáš, dlouholetý kamarád Tomáš, nejzkušenější člen výpravy Ondra. Ten uměl jako jediný vázat lano, dělat prusíky a další horolezecké uzly, o kterých jsem předtím nikdy neslyšel. Taky věděl, co na ledovci dělat a nedělat a měl většinu vybavení.
Přes ledovec by skupina měla jít navázaná na laně, hlavním důvodem jsou trhliny, které se často skrývají pod sněhem nebo vrstvou ledu. Tyhle trhliny mohou být i docela dost hluboké a my jsme na ledovci ještě nikdy navázaní nešli, na minulých výpravách, třeba na Kazbegu, jsme s Tomášem šli prostě bez lana. Odpoledne jsme si tak raději vyzkoušeli chůzi a koordinaci, co dělat, když se někdo opravdu propadne, jak rychle zareagovat a nespadnout za ním, jak ho vytáhnout, a tak podobně.
Zatáhlo se a začalo pršet, chvíli padaly i kroupy, byla hrozná mlha. Počasí nestálo za nic a vypadalo to, že podobné to bude i zítra. Přijatelně mělo být jen pár hodin po ránu. Rozhodli jsme se, že to je jediná šance, jak se dostat na vrchol a budíky nastavili na pět hodin.
Vzbudil jsem se deset minut před pátou, venku hrozně pršelo, vítr lomcoval nějakou konstrukcí na chatě a dělalo to šílený bordel. Vůbec se mi nechtělo z postele, pak ale naráz zazvonily 3 mobily a po rozpačitých minutách ležení jsem se rozhodl vstát. Slovy "vstávej vole" jsem probral Tomáše a i ostatní se začali hýbat. Pod střechou u chaty jsme si udělali snídani, zatímco celé osazenstvo ještě spalo. Zabalili jsme a v šest vyšli.
Tak hodinu trvala cesta k ledovci. Po Ondrovi mám asi největší zkušenosti z podobných výstupů já, a tak jsem měl jít jako první. Příprava trvá docela dlouho – navléci mačky, udělat různé uzly, všechno si správně připevnit, omotat si přes batoh zbytek lana. Pak už jsme stoupali po té obrovské mase ledu a všude okolo, vedle nás i pod námi, jsme slyšeli zurčící vodu. Po pár desítkách minut jsme vyšli příkrou část ledovce a následovala zasněžená, přímější část, po které jsme se docela rychle blížili pod vrchol Dachsteinu.
V sedle pod skalami jsme sundali lana, mačky a cepíny a nechali tam většinu věcí. Tak půl hodiny za námi jsem viděl další výpravu, počasí se začalo rychle zhoršovat, z údolí se do hor valila mračna a my jsme věděli, že musíme máknout. Brzdu na ferratu jsme neměli, a tak jsme použili alespoň odsedky, kus provazu s karabinou, lepší než nic. Výstup to navíc nebyl nikterak složitý a dost často nebylo jištění ani potřeba.
V 9:15 jsme v naprosté mlze vystoupili na vrchol. Šťastní, že to konečně dopadlo, jsme si v tom vodou nasáklém mraku ve 2 995 metrech udělali pár fotek a rychle se vraceli dolů.
Ze skal jsme sešli během půl hodiny, opět se navázali a přešli ledovec, tentokrát z kopce daleko rychleji. Byla hrozná mlha ale orientovali jsme se docela dobře. Zajímalo mě, jestli to dnes ještě někdo vyleze. V chatě bylo několik desítek lidí, alespoň polovina to měla podle vybavení určitě v plánu. Jak jsme ale scházeli, nikoho jsme na cestě nahoru nepotkali. Skupina, kterou jsme předtím viděli za námi, to otočila. Ostatní možná ani nevyrazili. My jsme byli rádi, že jsme vstali brzy a krátké ranní okno využili.
Byli jsme jediní, kdo dnes na vrchol, alespoň z této strany, došel. Okolo dvanácté jsme dorazili zpět do chaty, kromě zaměstnanců tam nikdo nebyl. Naobědvali jsme se a vyzvedli si věci. Pak začalo pršet a my jsme klesali zpět k jezerům, svižně kolem nic hv dešti prošli, v jednom se vykoupali, a dorazili zpět na parkoviště. Lukáš pak odřídil dalších pět hodin do Prahy a po neskutečně dlouhém dni, kdy jsme vstávali v 5 ráno, jsme se po půlnoci dostali do postele.