Cesta k Elbrusu
Je 31. května 2018 a vstáváme poměrně brzy, naším cílem je totiž jít se projít směrem k vrcholu Elbrusu. Neplánujeme ještě dnes vylézt až na vrchol, chceme se totiž nejdříve aklimatizovat, prohlédnout si terén, připravit se. Proti nám ale hraje počasí, zítra má sněžit, pozítří asi taky, předpověď se možná změnila, to ale nevíme, nejsme v dosahu internetu.
Po složitém přechodu gruzínsko-ruských hranic, stopování a noci v Nalčiku jsme se do vesnice Terskol dostali předevčírem. Sehnali jsme si ještě potřebné vybavení – půjčili si mačky a cepíny, Tomáš i boty, ty jeho totiž asi ve sněhu a zimě neobstojí. Museli jsme také vyřešit hlavní filosofickou otázku, půjdeme celou cestu z vesnice Terskol (2100 metrů) na Elbrus (5642 metrů) pěšky, nebo přeskočíme nezáživnou část lanovkou? Pro i proti měly obě varianty hodně, lanovka nakonec ale zvítězila, trek totiž v nižších nadmořských výškách nevypadal vůbec hezky, chtěli jsme uspořit trochu času i energie, hnala nás předpověď počasí.
Rozhodli jsme se také bez většího váhání Elbrus vylézt bez průvodce, i když je to hora vysoká, a na hoře je asi celkem zima, výstup nevypadal příliš náročně, alespoň tedy ne technicky. No a s fyzičkou vám průvodce stejně nepomůže. Rozhodli jsme se tedy jít na vlastní pěst.
Vyjeli jsme tedy na nejvyšší stanici lanovky, stanici Gara-Baši v 3850 metrech nad mořem, tady ještě vládla zima. Pěšky jsme pokračovali možná tak hodinu a náš stan postavili v 4 100 metrech nad mořem, nedaleko posledního ubytovacího zařízení – Maria shelteru. Všude byl sníh, teplota i na konci května hluboko pod nulou. Na to jsme ale již zvyklí, o pár týdnů dřív jsme se pokoušeli vylézt na jednu z nejvyšších hor Gruzie – Kazbeg. Spali jsme tam pod stanem ve sněhu několik hodin cesty od nejbližších lidí. Tohle bylo daleko příjemnější, věděli jsme, že kdyby se cokoliv stalo, lidé jsou jen několik set metrů.
Spaní na sněhu
Také jsme se už trochu zlepšili v kempování na sněhu, vybrali jsme dobré místo, sníh uplácali, stan upevnili kameny, vykopali si předsíňku tak půl metru do země, dalo se tam pak lépe vařit, obouvat, skladovat věci. Vzali jsme si také více plynových bomb a lépe se vybavili jídlem – je třeba něco lehkého s velkou energetickou hodnotou, co se dá rychle uvařit. V takové zimě se totiž teplo z vařiče hodně rychle ztrácí a plýtváte bomby. Ideální by asi byly potraviny přímo určené pro horolezce, těch jsme ale moc nenašli – nahradili jsme je tedy kuskusem, ovesnými kašemi (které už nechci nikdy ani vidět) a čínskými polévkami, sušeným ovocem. Vhod přišly také sušenky snickers, několik desítek pro každého. Nenahraditelnou roli měly čaj a termoska.
Za běžných okolností bychom museli postupovat velmi pomalu, 4 100 metrů, kde jsme spali, je totiž už docela velká výška, horskou nemoc se nevyplácí podcenit. My jsme ale nedávno lezli na Kazbeg (5047) a i tam jsme spali téměř ve 4 000. Byli jsme tedy dobře aklimatizovaní, nabuzení. Elbrus s 5 642 je ale stále poměrně velký rozdíl, co se výšky týče. Pravdou je, že Elbrus je technicky poměrně jednoduché vylézt, nejsou tam trhliny v ledu, nepotřebujete lana, velkou část cesty jdete po rolbou ujetém svahu.
Ranní aktivity před cestou jsou natolik dlouhé, že musíte vstát několik hodin před tím, než se chcete vypravit. Alespoň u nás to tak fungovalo, měli jsme totiž jen jeden ešus a vše vařili dohromady – nejdříve rozpustit sníh na pitnou vodu, pak si udělat trochu čaje k snídani a hodně čaje s sebou, pak si uvařit snídani. Ještě se na minimálním prostoru převléci a zabalit, nasnídat, umýt ve sněhu ešuš, zabezpečit stan, a můžeme jít.
Spaní ve stanu na sněhu na tom všem byl jeden z nejsilnějších zážitků, venku je hluboko pod nulou a ve stanu možná o 10-15° tepleji. Stan musí být expediční, není v něm příliš místa. Potřebujete karimatku, jinak byste od země promrzli. Nějakým logickým způsobem musíte také okolo sebe uspořádat své věci. Jednou na Kabegu na nás přišla hrozná bouře, která nám tyče našeho stanu proháněla dovnitř a ven, museli jsme je přes noc držet, při tom nám do obličeje skrz dvě plachty létal sníh, který po okolí přemílal vítr.
Den výstupu
Tady bylo ale krásně, alespoň dnes, podařilo se nám nakonec vyjít v 5:30 a pomalu jsme začali přemýšlet nad tím, jestli se nepokusíme o výstup už dnes. Ideální počasí, časově to asi také stíháme, i když ostatní vychází o několik hodin dříve, počasí se totiž po poledni často kazí. Uvidíme. Viděli jsme před sebou několik jiných výprav, byli ale hrozně daleko, možná tak 3 hodiny před námi. Trochu jsme se tedy hecovali.
Horská nemoc je potvora, se kterou se musí na horách počítat a nikdy ji nepodceňovat. Mezi příznaky patří bolest hlavy, malátnost, vrávoravá chůze, únava, dehydratace. V horší fázi pak může docházet ke zvracení, horším bolestem hlavy. V takových případech musí člověk co nejdříve dolů a nikdy ne sám. To všechno jsme věděli již dlouho, s horskou nemocí jsme si zažili svoje v Nepálu, když jsme šli kolem Annapuren. První pokus o přechod sedla Thorung-la jsme museli vzdát. Prostě to tenkrát již v 5200 metrů nešlo ani metr výše. Vrátili jsme se pak do nejvyššího kempu, strávili noc v 4800 a moc nespali, z ničeho nic se mi tenkrát v posteli zrychloval a zpomaloval dech, nic příjemného.
Teď jsme ale byli velmi dobře aklimatizovaní, řekl bych, že jsme na tom byli i docela dobře fyzicky. Technicky žádní zdatní lezci nejsme, to ale na Elbrusu vůbec nevadí, je to spíše procházka do kopce hodně vysoko v horách, nebezpečí jsou hlavně zima a horská nemoc. Zima se ozývala jako první, po třech hodinách cesty jsme se dostali k zapadlé rolbě, orientačnímu bodu tak v 5 000. Oba nás studily nohy – o omrzlých prstech na nohou jsme slyšeli své. Někdy je těžké rozlišit, co je opravdové nebezpečí, co si člověk jen namlouvá, kdy už to člověk přehání. Na Kazbegu jsme to takto za vánice a sami při výstupu vzdali a myslím, že to bylo dobře.
Tady jsme ale pokračovali dál. Od rolby se jde ještě kousek do velkého kopce, pak se ale pokračuje jen s mírným stoupáním podél východního vrcholku do sedla mezi oběma vrcholky. Cílem je přitom západní vrcholek, který je o několik desítek metrů vyšší. Do sedla před posledním stoupáním jsme se dostali někde po 11té hodině, poměrně pozdě. Tady jsme potkali ostatní lezce, všichni se už vraceli. Trochu mě bolela hlava, Tomáše taky, hecli jsme se ale, a pokračovali.
Tady jsme nasadili mačky a pro jistotu vzali i cepín. Situace už byla horší, rychlejší dýchání, pomalejší chůze. Už jsme toho ušli tolik, že se nám nechtělo se dnes vracet a zítra to jít celé znovu. Soustředili jsme se vždy jen na každý další krok, koukali jen kousek před sebe. V téhle nadmořské výšce je i chůze vyčerpávající.
Okolo 12 jsem se podíval před sebe a viděl už jen dlouhou rovinku zakončenou pár metry stoupání na vrcholek, bylo mi jasné, že teď už to zvládneme. Na vrchol jsme se dostali ve 12:20, šťastní a celkem unavení. Hluboko pod námi na severní straně zuřila bouře, byla ale příliš nízko aby nás zastihla, a i kdyby, celá cesta je skvěle značená praporky, podle kterých člověk prostě musí trefit. Pokusili jsme se ještě udělat několik fotografií, ale ze vší naší elektroniky už fungovalo jen gopro, zbytek nezvládal nadmořskou výšku, nebo zimu.
Cesta zpět
Dolů se šlo o dost lépe, navíc jsme část největšího krpálu sjeli po zadku. Ve stanu jsme si uvařili obědovečeři hodnou králů – čínské polévky s kuskusem a párkem. Přečkali jsme další noc, ráno jsme už nikam nespěchali, když jsme vylezli ze stanu, hustě sněžilo, zase jednou jsme byli rádi, že jsme se včera hecli. Dolů jsme se dostali snad po poledni a dali si za odměnu několik piv Elbrus. Při opojných oslavách jsme se rozhodli s dalšími dvěma týdny, které nám ještě zbývaly do odletu, navštívit Arménii, kterou jsme již procestovali na pohodu, stopem a pěšky a ve velké míře v alkoholovém opojení.