Je odpoledne 12.března, za 3 dny bych měl mít v Nepálu zájezd, jako průvodce jsem přijel dříve, abych vše připravil. Příchozí hovor ale nepřinese žádné dobré zprávy, klienti nepřijedou, zájezd je zrušen. Pro Čechy ze dne na den vznikají obrovské problémy při odjezdu z republiky a Nepál úplně zastavil víza po příletu. Že se tohle stane, mě napadlo, i když jsem stále věřil, že moji klienti přiletí. Měl jsem v tuhle chvíli několik možností, první byla koupit si novou letenku a vrátit se co nejdříve domů. Druhá byla využít volný měsíc, který mi v Nepálu zbyl a užít si ho, už roky jsem se sem chtěl vrátit, ostatně tak, jako každý cestovatel posedlý Nepálem.
Během několika vteřin jsem vybral variantu číslo 2 – zůstat, jít trek k Everestu. Přeci jen v Nepálu byl doposud jeden nakažený a ten se dávno vyléčil, navíc teď zavřeli hranice, je to jedno z nejbezpečnějších míst, kde bych teď mohl být. A co bych dělal v Česku? Jako průvodce jsem přišel o práci, cestovat se asi nějakou dobu nebude.
Do hor
Potkávám se s další českou cestovatelkou, která se rozhodla přežít koronakrizi v nepálských horách, o pár dní později odjíždíme autobusem do městečka Salleri, kde začne naše pěší putování k základnímu táboru Everestu. Typická nepálskost nás rozveselí ještě před odjezdem. Zkušený recepční mi vysvětlí, že autobus do Salleri odjíždí v 6, jedeme na nádraží taxíkem po páté, jsme tam v 5:25, jdeme koupit lístek. „V kolik jede ten autobus?“, ptám se. „V 5,“ říká prodejce jízdenek a vypisuje nám lístek…“mmh, ale je 5:30“…. „ano“ (vypisuje dále)…. „to znamená že nám to ujelo!“…. „chvilku počkejte“…Celá věc dopadne tak, že nás dají do jiného autobusu, zatímco náš cílený autobus, který již odjel, nás bude půl hodiny čekat za městem i se všemi ostatními pasažéry na palubě. Ještě že Nepálci neřeší čas a v podstatě neřeší skoro nic, takže to nikomu nevadilo, možná.
Jízda trvá asi 12 hodin, zastavuje se pravidelně – na záchody, jídlo, čaj a kouření. Neřeší se čas odjezdu, pojede se, až se najíme. Pokud je již řidič nespokojen s délkou pauzy, začne troubit, svolávat pasažéry do autobusu. Projíždíme Salleri a vlastně nevíme, kde přesně chceme vystoupit, takže jedeme na konečnou. Autobus nás doveze až do osady Phalpu, která leží v nějakých 2400 metrech, o vesnici za Salleri. Původní treková cesta do základního tábora Everestu vedla z městečka Jiri a měřila okolo 185km. Doba ale postoupila, velká část trekerů začíná v městečku Lukla, kde je asfaltové letiště. Až sem se dá přiletět z Káthmándú. My jsme se rozhodli pro zlatou střední cestu, Phalpu je totiž tak 3 dny pěšky před Luklou.
Pod Everestem
Vyrážíme z Phalpu, za námi je jedna z nejchladnějších nocí celého treku, ale asi to bylo jen tím, že v naší lodži byla fakt děsná zima. Venku je příjemně. Vidíme kolem nás létat vrtulníky se zásobami, nic nenasvědčuje, že by treková sezóna měla končit.
Ožehavým tématem je modernizace. Treker by si na jednu stranu přál, aby vše bylo jako dříve, aby všude byly karavany oslů či jaků, zapadlé a těžko dostupné vesničky. Chtít takzvaný „autentický zážitek“ je do jisté míry sobecké, cestovatel totiž chce, aby rozvoj do dané oblasti dorazil v co nejmenší míře, aby mohl prožít tuhle autenticitu, nafotil parádní fotky. Zároveň ale chceme příjemnou postel, teplou sprchu, elektřinu na pokoji a wifi. A nejlépe to vše co nejlevněji a tak, aby se na nás místní usmívali.
Trek
Procházíme vesničku po vesničce, první den to jde opravdu rychle, ujdeme 20km. V horách vzdálenost moc neznamená, důležité je převýšení, výška, terén. Jdeme po pohodové cestě pro jeepy, většina lidí tuhle část přeskočí, protože už prostě není zajímavá a těší se tam nahoru. Silnice vznikla nedávno a budeme jí míjet ještě další 2 dny. Pak to ale začne. Končí jakákoliv forma silniční dopravy, dál se již dá jít jen pěšky. Zboží, které doposud jezdilo na korbách, se musí přeházet na osly, kteří ho pomocí oslovodů dopraví do určených vesnic. A těch oslů potkáváme denně stovky. Osel není příliš chytré zvíře, a tak moc nerozumí tomu, že když má na svých bocích přivázán obrovský náklad, nemůže kolem vás jen tak projít, s pohodou by vás sundal k zemi. Musíme tedy před oslíky uskakovat a čekat až projdou. Je přitom rozumné být spíše na straně, kde vám nehrozí pád ze srázu.
Modernizace
Ceny se mění jak postupujeme, jakmile skončí silnice, je doprava základního zboží dražší, přibývá turistů (hlavně po bodu, kdy se připojí letci z Lukly), místní jsou dohodnutí na určitých cenách, a tak vás na konci treku vyjde dal bhát na 150kč (v Káthmándú cca 50), snickers na 50kč, plechovka piva 130kč. Teplá sprcha je pomocí karmy, plyn něco stojí, a tak si za ni místní účtují klidně 100kč.
V horách se rozmohly takové výdobytky civilizace, jako je německá pekárna, kavárna s kávovarem (espresso, late, atd.). Ceny nejsou nikterak velké v porovnání s Českem (krom piva), v Nepálu jsou ale obrovské. Tak to chodí, je to atrakce pro turisty, nejvyšší hory světa. Komu by vadilo si připlatit pár rupií navíc, když je tady? V horách v Nepálu jsem už několikrát byl, takže znám pravidlo číslo 1 - ubytování je všude zdarma, pokud si tam tedy dáte večeři a snídani. Tak to v horách funguje v mimosezónu, a tohle je extrémní mimosezóna. Noví turisté už přijet nemohou, mnozí zpanikařili a odjeli.
Do hor
Úžasná věc na horách v mimosezóně je to, že potkáte denně třeba 15 turistů. Není jich tu tolik, abyste se navzájem svou existencí štvali, a tak si s každým popovídáte, začíná to klasicky, odkud jsi, jaký máš plán… Potkáváme tak Pákistánce, který posledních několik let jel na kole z Londýna do Pakistánu, potkáváme americký pár, který pochopil „americký sen“ trochu jinak, koupili žlutý školní autobus a přestavěli ho na cestovatelský autobus se vším – postelemi, kuchyní, záchodem, dokonce zvýšili střechu. Potkáváme 2 Finy, kteří mají normální práci a na dovolenou se těšili několik let. Jdou hrozně na těžko, v jejich obrovských krosnách se skrývá fotografická výbava. Všichni jdeme stejným směrem, a tak začneme vybírat ubytování společně.
Hodně času trávíme na lodžích, chlad zaháníme čajem, na hlad je nejlepší dal bhát, obrovská nálož rýže s čočkou, bramborami, různou zeleninou. Úžasné na něm je, že si člověk může přidat a cena je stejná, tudíž se najíte do sytosti, po celodenním trekování vám opravdu vyhládne, navíc z nás nikdo v horách nejí maso. Večery trávíme u jídla a čajů, alkohol je pro aklimatizaci nevhodný, a navíc hrozně drahý, žádné ponocování se nekoná. Jdeme na kutě a když se ráno probudíme, ztrácíme 2 členy. Finové se rozhodli to zabalit, bojí se, že pokud to neotočí teď, nedostanou se domů několik měsíců, to si nemůžou dovolit.
Spíme pod Luklou, dojdou tedy do tohohle města a dalšího dne letí do Kathmandu, za pár dní pak zpět domů. Dost mě to rozhodí a napadá mě stejná myšlenka, neměl bych to zabalit a jet domů? Po nervózním ránu zůstávám, jdu dál, přeci jen, co bych dělal doma? Jako průvodce jsem o práci přišel a kdybych měl být v Nepálu kvůli hranicím zaseklý další 3 měsíce, nic tak hrozného to není, navíc věřím, že se bude dále létat a Nepál se brzy opět otevře turistům, přeci jen je cestovní ruch pro tuhle chudou himalájskou zemi jedním z hlavních finančních zdrojů.
Do Namche
Vyrážíme dál, za 2 dny chceme být v Namche Bazaar. O tomhle horském městě v 3400 metrech jsem slyšel mnohé, i když málokdy v dobrém. Pozitivem by tedy měly být obchody, restaurace, kavárny, lze tam sehnat vše, je tam nemocnice, škola, dokonce irská hospoda (ne že bychom ji potřebovali). Takové nepálské horské středisko se vším, a drahé. Doposud byla cesta spíše nahoru a dolů, vždycky se musí překonat nějaké to koryto vymleté horskými řekami a pak zase vylézt do stejné výšky, ujdete tak třeba kilometr za hodinu, jste zpocení, unavení, odpočíváte, ohlédnete se za sebe a vypadá to, jako byste ani nic neušli. To se ale teď mění, od určitého bodu už jdeme do Namche skoro jen do kopce. Tím se vše zjednodušuje.
Namche už je docela vysoko, řekl bych na hranici opatrného chování vzhledem k výškové nemoci. Na prochozených trekových cestičkách je výška asi to nejnebezpečnější, tahle nemoc si nevybírá na základě věku, pohlaví či postavy, některé prostě postihne více, některé méně, někdo jako by ji zvládal v pohodě. Přijít může z ničeho nic a zbavit se jí je pak docela náročné a velmi nepohodlné. Základním pravidlem pro prevenci je stoupat pomalu. Přicházíme tedy do Namche, kde spíme. Další den vylezeme na nějaké ty výhledy a projdeme pár výše položených vesnic, abychom se aklimatizovali, vracíme se do Namche, kde spíme další noc.
Náš americký pár se rozhodl otočit, je nám to líto, byli moc fajn. Na tenhle trek trénovali ve státech přes měsíc, přeletěli celou planetu, došli až do Namche, což je v podstatě vstupní brána k Everestu, v tenhle moment se otáčí a jdou zpět do Lukly, odkud poletí do Káthmándú. To ještě nikdo neví, že pak uvíznou v Káthmandú na 2 týdny a odletí den poté, co se vrátíme z Lukly my, kteří jsme ušli celou cestu k základnímu táboru a zpět.
Jdeme dál
Naše parta se úplně rozpadla, zůstali jsme 3, Pakistánec má navíc své vlastní plány a několikrát se od nás oddělí. Další noc spíme v Tengboche, kde jsou asi tak 4 domy a jeden nádherný tibetský klášter. Šerpové jsou tibetští buddhisté, jsou příbuzní Tibeťanům a Mongolům a před několika stoletími přešli Himálaj a náhodou se usadili v oblasti nejvyšší hory světa. Tenkrát nemohl nikdo tušit, že jim to přinese něco, co bych na nepálské hory nazval blahobytem. Šerpa neznamená nosič batohu, je to etnická skupina s velmi zajímavými tradicemi, jedno z etnik, které udržuje tibetský buddhismus při životě.
Pokračujeme do Dingboche, opět ubytování zdarma, jsme na lodži s Evou sami. Při takovýchto večerech sedíme s pánem domu u plechového sudu – krbu – uprostřed jídelny. V sudu se topí, a tak je to to nejpříjemnější místo, kde můžeme být. Majitel lodže vylezl před několika desítkami let na Everest, není to tu nic neobvyklého, před pár dny jsme spali u Šerpy, který tam byl 4x. Na první pohled by to člověk do nikoho z nich neřekl, usměvavý děda, co vám nese černý čaj a podpaluje v krbu zvířecí trus. Tihle lidé jsou pokorní, klidní, několikrát v životě dokázali to, co je snem mnohých na západě, aniž by o to stáli. Čomolungma (Everest) je pro ně posvátnou horou, bohyní, lézt na ni je tedy neetické. Když se ale zúčastní těchto expedic, vydělají si dostatek peněz, aby si zařídili lodži, koupili si výdobytky doby, aby poslali děti do školy do Káthmándú. Jejich potomci tak pravděpodobně nebudou muset dřít na polích.
V Dingboche jsme se museli aklimatizovat. V noci napadl sníh, a tak i když jsem chtěl vylézt na horu Chukung Ri, vzdal jsem to, neviděl bych cestu a jiný turista tam toho dne nešel, tak málo nás tu je. Potkal jsem ale další 4 Čechy, už několik nocí tráví ve vesničce Chukhung, několika z nich nebylo nejlépe, a tak odpočívali a aklimatizovali se. Vracím se do Dingboche. Pán domu se večer trochu napije, je to veselá kopa, hází do pece další dávku koňského trusu, nazývá ji přitom „german bread“ a celou pec pak „german bakery“. Mezitím nám přišel i Pakistánec, který si zašel do základního tábora Amadablam.
K EBC
Naším cílem je Lobuche, když jsme před týdnem hledali předpověď počasí, našli jsme, že přes den je tu -10°C a v noci -20°C. Mám hodně oblečení a péřový spacák, ale tahle vidina mě trochu děsí. V lodži je o něco málo tepleji než venku, ale lepší by byl i stan, tady to netěsní, prostory jsou velké, lidské tělo to tu nevyhřeje. Voda, kterou necháte v pokoji přes noc zamrzne, mobil by se vybil, vše důležité je třeba ukrýt do spacáku.
Předpověď se ale buď změnila, nebo byla špatná celou dobu, v noci je tedy jistě pod nulou, ale není to tak hrozné, zahřívá nás při tom spací pytel a 2-3 deky. Přes den je to na mikinu, občas péřovku. Když se člověk hýbe, je mu příjemně. Dorazíme do posledního shluku domů, Gorak Shepu, vypadá to, že tu je otevřená už jen jedna lodž, noví turisté nechodí, staří odchází, místní zavírají. Navíc vláda před pár dny ve stejný moment zatrhla vydávání trekových povolení a zároveň zakázala místním ubytovávat turisty. Takže turista uprostřed hor by měl podle vládního nařízení umřít před lodží.
Naštěstí místní jsou rozumní, s turisty tu počkají. Vydělají si tak alespoň trochu peněz, tahle sezóna je pro ně extrémně ztrátová. Američanka, která tu již byla před 20 lety, nám vyprávěla, jak již tenkrát trekeři vyráželi co nejdříve ráno a závodili mezi sebou o to, kdo se do cíle dostane dříve, kdo tím pádem dostane pokoj. Pozdní příchozí spali na lavici v jídelně. A to bylo před 20 lety. Jak to asi musí vypadat v sezóně v dnešní době? Stovky nebo tisíce lidí, kteří jdou stejného dne stejným směrem. Plné lodže, zmatek, fronty na fotky. Přijde mi to trochu nedůstojné těchto majestátných hor, a tak vnímám, že lepší dobu k návštěvě jsem nemohl vybrat.
Základní tábor
Došli jsme do základního tábora Everestu. Je to bod, ke kterému jsme směřovali celou cestu, víme však, že samotná cesta byl cíl. Trekeři hnáni představou základního tábora mohou být zklamáni. Jsou tu kameny, sníh, vlaječky, nápis EBC, okolo krásné hory (jako vždy), v podstatě to krásou nikterak nepřevyšuje to, co jsme již viděli po cestě. Je to ale důležitý milník, vím, že teď je třeba jít zpět, a to co nejrychleji. Pobydeme tu tak hodinku a vracíme se do Gorakshepu.
Cesta sem nám od začátku treku trvala přesně 11 dní. Velkou část každého jednoho dne jsme chodili, dále jedli, seděli u krbů v lodžích, čekali na další den, mluvili o všem možném s ostatními trekery. Život je tu pro nás neuvěřitelně jednoduchý a přes fyzickou náročnost odpočinkový. Možná proto jsou nepálské hory tak návykové. Tělo zdravého člověka si za pár dní na chození i těžký batoh zvykne a užívá si to. Výhledy byly jedinečné, možná úplně nejkrásnější v mém životě. A jestli se sem chci vrátit? Asi ne, zvykl jsem si na pohodovou atmosféru, minimum lidí. Turistický blázinec, který tu je běžně, a který by tu byl při mém budoucím návratu, by mi asi zkazil celý dojem z oblasti Everestu.
