Základní tábor Everestu
Došli jsme do základního tábora Everestu, splnili si tak cíl, který by bězně nebyl problematický, my ale nevěděli, jestli to teď bude možné. Hory se zavíraly, místní odcházeli, turisté nebyli. Nakonec se nám to povedlo bez větších zádrhelů, i když jít o pár dní později, asi bychom to nedošli. Bylo naprosto jedinečné vidět oblast Everestu takhle opouštěnou, mít ji pro sebe.
Z tábora jsme se vrátili zpět do Gorak Shepu, kde jsme měli věci. Překvapilo nás, že wifi je tu zdarma. Při přihlašování jsme si pak všimli že je to covid-19 wifi, je teď dostupná všude v horách. Zapli jsme přístroje a smršť zpráv na sebe nenechala dlouho čekat.
Zjistili jsme tedy, že v Nepálu je výjimečný stav, že nelétají letadla, že se uzavírají silnice, turisté jsou uvízlí v různých částech země a moc se neví, jak se dostanou pryč. Prvním krokem pro každého bylo dostat se do Káthmándú, druhých domů, nebo třeba někam v rámci EU.
Psali jsme známým, že jsme v pořádku, hodiny si četly zprávy a uvažovali co teď. Rozhodli jsme se vrátit průsmykem Cho La, přes Gokyo do Namche a pak do Lukly, pak uvidíme co dál. Zas tak spěchat nemusíme, Lukla je přeci jen stejně zavřená, turisté tam tvrdou a čekají, zda budou moci odletět. Takhle je situace již několik dní a není jisté, kdy se změní.
Dalšího rána jsem vylezl na pro mě nejvyšší bod této výpravy, horu Kala Patthar s 5600 metry. Nebylo to technicky náročné, prostě se jde do kopce. Jen ten řídký kyslík vám dává pocit, že vaše nohy jsou 3x těžší, a často se musíte zastavit a jen dýchat. Bylo krásné mrazivé ráno, téměř jasno. Jediný mrak na celé obloze zahaloval jako čepice vrchol Everestu. Byla to vtipná náhoda, protože na Kala Patthar velká část trekerů leze právě kvůli výhledu na Everest. No dnes jsem po cestě potkal asi 8 lidí.
Návrat
Ještě dopoledne jsme vyrazili na cestu zpět, několik místních nám řeklo, že průsmyk do Gokya je zavřený, Evě navíc nebylo dobře, výšková nemoc. Rozhodli jsme se tedy neriskovat, změnit plán, jít rovnou dolů, jít co nejrychleji do Lukly. Už toho na mě bylo moc a najednou jsem chtěl být v Káthmándú co nejdříve.
Náš Pakistánec Nabil mezitím přešel první průsmyk, který jsme my obešli, dohnal nás, chtěl pak projít i průsmyk druhý, do Gokya. Znovu jsme se tedy rozloučili, o to překvapivější bylo ho večer opět vidět v lodži v Periche. Došel do vesnice před průsmykem, byla celá zavřená, musel to vzdál, přejít průsmyk už by dnes nebylo možné. Došel tedy za námi.
Periche je středně velká vesnice s kavárnami, obchody, obklopená nádhernou přírodou. Dnes však byly otevřené jen 2 lodže, vše bylo zahaleno mlhou. Nikde ani noha s výjimkou jaků, kteří ač nebyli vidět, na sebe pozornost upoutávali zvonky. Byl to trochu depresivní pohled, najednou to byla opuštěná vesnice uprostřed horské pustiny.
Po východu slunce nás čekalo 20km směrem dolů do Namche, nic těžkého. Postupně jsme procházeli místy, kterými jsme šli před týdnem nahoru. Viděli jsme, jak se mění krajina, jak místo arktické pustiny nastupují malá křoviska, pak stromky, a nakonec majestátné jehličnany. Okolím to zavonělo a bylo teplo, procházeli jsme obydlenými vesnicemi, tady se mi nakonec líbí víc než tam v horách.
Oproti tomu Namche bylo zvláštní, spousta lodží a restaurací zavřených, lidé jako by zmizeli. Chvíli jsme hledali místo na spaní, až nás na ulici potkal starší pán, který nás milerád ubytoval. Lepší lokaci jsme si vybrat nemohli, protože sídlil hned vedle kavárny Sherpa Barrista. Odměna za dnešní den je kafe a brownie.
Celé odpoledne a večer řešíme co dál, do toho se nám ozvalo velvyslanectví, tak před týdnem jsme se totiž poprvé v životě registrovali do drozda. Česká republika nemá ambasádu v Nepálu a tak Nepál, Indii, Srí Lanku, Bangladéš, Bhútán i Maledivy řešila ambasáda z Nového Dillí.
Když jsme se pak bavili s občany jiných zemí, s Američany, Angličany, Švýcary nebo Poláky, jen zírali. Naše ambasáda totiž udělala na whatsappu skupinu, kde se všemi komunikovala. Jeden z jejích pracovníků volal všem, nám, kteří jsme byli uvízlí někde v horách. Zjišťoval, kdy a jak se budeme moci dostat do Káthmándú. Nápomocní byli naprosto se vším. My jsme dalšího dne dál scházeli dolů do Lukly, dalších 20km převážně z kopce a po rovince.
Lukla
V Lukle, městečku známém pro jedno z nejnebezpečnějších letišť světa, jsme se ubytovali. Místní úřady rozhodly o tom, že když tu jsou trekeři zaseklí a nemohou odletět ani odejít, pohostí nás. Dostali jsme tedy zdarma ubytování, 3 jídla denně a nějaké ty čaje. Je neuvěřitelné že „chudí lidé z nepálských hor“ tu zdarma živí trekery, kteří zde uvízli více či méně svou vlastní chybou.
Dostáváme informaci od nepálské zaměstnankyně honorárního konzulátu České republiky v Káthmándú, že jsme další den na seznamu pro let, super. Poletíme do Káthmándú. Máme být na letišti v 6, což plníme. Před plotem se nahromadilo minimálně 150 lidí, všichni se stejným záměrem, odletět. Uvnitř letiště pak byli zaměstnanci leteckých společností, policisté, pár vojáků, z kanceláře občas zakokrhal kohout, což nás pobavilo svým úžasně bizarně nepálským způsobem.
Do letadla se vejde 15-16 turistů. Nejdříve letí jedno plné Američanů, čekali tu o den déle, následuje britská skupina. Pak jsou na řadě Nepálci, mezi nimi nosiči, průvodci, kuchaři, zaměstnanci lodží. Nejsou odsud, ale uvízli tu a chtějí se vrátit domů.
Po 5 hodinách čekání dostáváme informaci, že náš let je zrušen, mezitím dojdou z Namche 2 Češi, kteří vyrazili na trek dlouho před svítáním, chtěli zkusit chytit nějaké to letadlo. Pár policistů je při příchodu do Lukly urgovalo, aby co nejrychleji mazali na letiště, což udělali. Zjistili ale jen, že dnes už nic nepoletí.
S Čechy se spřáhneme, znovu se ubytujeme, dáme si jídlo a si chceme dát pivo. Z jednoho piva, jak už to při náhodném střetnutí s jinými Čechy bývá, bylo hodně piv. Poslední týdny jsme žili jako mniši, žádný alkohol, časné vstávání, disciplína, teď to z nás opadlo a my se pořádně opili. Naštěstí ráno celkem fungujeme, na 6 jsme opět na letišti a tentokrát letíme prvním letem. 180 dolarů pryč a my v malinkém letadle, jehož sedačky připomínají ty v indickém autobuse, na jednom z nejnebezpečnějších letišť světa. Vzlétáme.
Káthmándú
Pohled na hlavní město Nepálu vměsnaného do táhlého údolí je zvláštní. Na ulicích by běžně byly tisíce lidí, auta, motorky, kola, neuvěřitelné zácpy. Dnes? Nic, nikde nikdo, občas vidíme jednoho chodce nebo cyklistu, je to jako scéna z apokalyptického filmu. Klesáme, přistáváme. Vyzvedne nás armáda a zaměstnanci Nepal tourism board.
Sepisujeme svá jména, kontakt, kde budeme spát. Naloží nás do autobusu a odvezou do Thamelu, turistické čtvrti v centru města. Je to prostě divné, vše je tu zavřené, ani jeden obchod nefunguje, ani restaurace, kavárna, nic. Potkáme pár dalších turistů, kteří už tu několik dní jsou. Poradí nám otevřenou čínskou restauraci, jinou otevřenou restauraci, kterou ale nikdy nenajdeme, pár hostelů.
My ale jdeme bydlet najisto, budeme spát v hostelu Funky Monkey na kraji Thámelu. Eva ho zná ze svých předchozích návštěv a doporučuje. Dostaneme pokoj úplně nahoře ve třetím patře hned vedle jóga místnosti a rooftop posezení. Je to ten nejlepší pokoj v hostelu, mají tu skvělé snídaně a dal bhát, krásný výhled na město, majitelé jsou moc přátelští. Ven můžeme v rouškách pro jídlo a na nákup, do lékárny. Nikdo ale příliš neřeší, když se projdeme trochu více.
U jednoho hotelu nám zdarma dali směs vloček a jakýchsi dalších věcí, jdeme ale hledat oběd. Zastavuje u nás auto hygienické správy, dají nám lahve s vodou a jedou dál. Překvapeně na sebe zíráme. Najdeme otevřenou čínskou restauraci, na kterou jsme dostali doporučení. Jídlo se neplatí, je zdarma, každý jednu krabičku. Je úžasné, jak se tu o nás starají. Číňané by restauraci museli jinak zavřít, a tak se rozhodli, že budou vařit alespoň zadarmo. Posledního dne jim chceme poděkovat a dát nějaké peníze, odmítají, nic nechtějí.
Za pár dní přiletí z Lukly další 2 Češi a ubytují se u nás v hostelu, na pivo se občas staví i jiní krajané a krajanky, kteří uvízli v Káthmándú. My zatím odpočíváme, hodně spíme, cvičíme, děláme jógu, koukáme na filmy a seriály, chodíme obchůzky. Našli jsme tak funkční kavárnu v jednom hostelu a skvělého dědu z Kalkaty, ke kterému chodíme na večeře.
Jediné, co musíme řešit, je jak se dostat domů, vůbec nic nelétá. Nepál úplně uzavřel letiště. Možná budeme mít trochu problém. I když se nám tu nežije vůbec špatně a vše zatím zvládáme levou zadní. Sázíme na Evropskou Unii, Němci už organizovali 2 repatriační lety, bude další. Na palubu berou primárně své občany, ale pokud je místo, berou kohokoliv z Evropy.
Solidarita a spolupráce v rámci EU nás těší. Podobný let zorganizují i Holanďané. Chceme se přihlásit a ideálně se dostat k Němcům, je to blíž a let vyjde levněji. Vtom však dostaneme zprávu z ambasády, Česká republika bude repatriovat své občany ze Srí Lanky a Nepálu. Úžasné novinky, takže doletíme rovnou do Prahy.
Odjezd
Na let se musíme přihlásit mailem, poslat informace o tom, kde budeme v karanténě a podobně. Odpověď, „pěšky“ na otázku „jak se dostaneme z letiště“, vyvolá na ambasádě trochu pozdvižení, nakonec nám je tato varianta zakázána.
Po 6 dnech v Káthmándú se se všemi loučíme, míříme na místo srazu s ostatními Čechy, co s námi letí. Ještě pro jistotu každý jíme paraleny, kdyby nám totiž na letišti někdo naměřil zvýšenou teplotu, možná by nás do letadla vůbec nepustili. Ta představa nás děsí. Najednou si všichni navzájem kontrolujeme teplotu na čele a jsme kolem ní paranoidní.
Na letiště nás vezme shuttle, který zorganizovala také ambasáda. Do autobusu pronikli i 2 Poláci a to jednoduchým trikem, nepálské delegaci prostě řekli, že jsou Češi. Vynalézavost našich sousedů je obdivuhodná, idkyž do letadla se nakonec pravděpodobně nepropašovali.
Projíždíme prázdným městem, projíždíme kolem zátaras a vojenských kontrol. Cesta na letiště v Káthmándú ale nemohla být nikdy rychlejší, neexistuje zde totiž doprava, a tak projedeme město velmi rychle. Odbavíme se a za pár hodin se už naše letadlo odpichuje od země a míří do Prahy.
Let
Let je to jedinečný. Letíme přímo domů, žádné přestupy. Jediný stop je v Jerevanu, kde jen nabereme potřebné palivo. Pak už stoupáme znovu do oblak. Zastávku v Jerevanu si nepamatuji, skoro celý let jsem prospal. Budil jsem se v podstatě jen v okamžicích, kdy kolem nás chodily letušky s jídlem a pitím. Je skvělé, že i v téhle složité situaci nám muži a ženy v rouškách roznáší instantní jídlo, kávičku a tatranky.
Přistáváme po půlnoci, vycházíme z letadla, přebíráme informace o karanténě a potřebných opatřeních, vyzvedáváme si zavazadla. Loučíme se a míříme každý jinam, každý na 2 týdny do své karantény.
Četl jsem příběhy některých lidí, kteří se repatriovali z USA, Kanady nebo třeba Jižní Ameriky. Vypadalo to hrozivě, zdlouhavě, náročně. U nás to byl příběh jiný, repatriace proběhla naprosto v pohodě a bez problémů. Díky naší ambasádě v Dillí a MZV.
