Mongolské vykoupení

Do Mongolska letím po pár letech, tenkrát jsem se rozhodl, že už sem nikdy nepojedu. Poslední skupina mi Mongolsko tak znechutila, že už jsem sem prostě nechtěl. No jenže nakonec je vše jinak. Rok po nepovedené expedici mě ukecala parta na Araratu a další rok letíme - v květnu, kdy je ještě zima a turisti nikde.

Frčíme do Frankfurtu, odkud máme levné letenky. Lucka bere svůj 20 let starý Tranzit a ještě v noci vyrážíme. Cesta do Mongolska je nakonec super luxusní, protože z Frankfurtu už nikde nepřestupujeme a letíme rovnou do Ulánbátaru. 

Na letišti ještě čekám s posledními členy skupiny na batohy. Mezitím jde část grupy na cigaretu. My procházíme do příletové haly - tam nás čekají řidiči s mým jménem. Snaží se dopočítat 10 lidí, což se jim nedaří a tak zmateně chodí okolo. Jdu tedy ven najít zbytek, ostatní se mě drží. Grupu dáme dohromady celou, jenže jsme ztratili ty řidiče, takže jdeme zase hledat je. Tyhle chvíle jsou náročný.

Dojedeme na City Guest house od kterých máme zablokované řidiče na celou dobu - jiné než ty z letiště - prý umí trochu anglicky a rusky. Pokoje ještě nejsou ready a tak jdeme do města - projdeme centrum, hlavní náměstí obklopené výškovými i starými budovami, klášter Gandan. Večer pak jdeme do mé oblíbené Čingischánovy irské hospody, kde si dáme na rozloučenou s civilizací pořádné evropské jídlo a točené pivko.

Ráno přichází řidiči - tři pupkáči, auta vypadají slušně, akorát kluci umí anglicky tak 10 slov. To bude ještě sranda. Domluvíme se, že budeme vařit společně, nějak se v tom střídat, nakupovat dohromady. 

Seženeme tak vařiče, nádobí i hlavní potraviny. Pak už jedeme do Gobi, první zastávka jsou nádherná žulová skaliska Baga Gazrín Čulů. Ubytujeme se u rodiny v jurtách a jdeme na random horu, prostě za nosem. Tohle je na Mongolsku super - všude jsou kopce a hory a nikde značené cesty, cestu si tak každý musí udělat sám.

Vylezeme na kopec, ten výhled je nádherný. Pak společně vaříme, tak nějak se toho chopí Lucka se svým synem Kryštofem, jde jim to od ruky, my se snažíme pomáhat když je něco potřeba. Stojíme před jurtou, pijeme pivko a kecáme. Taková mongolská pohoda.

Ráno nás čeká další přejezd pouští a to do Dalanzadgadu, kde dokupujeme zásoby. Lucka už se toho chopí, vymýšlí co bude vařit, jaké zásoby potřebujeme. Někteří členové skupiny mají nakoupeno a čekají venku před supermarketem, načež jim jeden řidič řekne, ať skočí do auta a někam s nimi odjede. My vlastně nevíme kam odjeli a oni to taky neví. Řidiči umí jen Mongolsky + pár slov anglicky (lunch, tomorrow, one, two, three). Nakonec jsme zjistili, že potřeboval opravit auto a hledal filtr či co. Mongolové se většinou nezabývají s vysvětlováním věcí, prostě je dělají. 

Jedeme dál do soutěsky Yolin Am - Orlosupí rokle. Projdeme ji až jdeme po ledu a sněhu a procházíme i pod ním a fotíme se a je to hrozná sranda. Večer pak nemůžeme najít místo na spaní - chceme jurtu, ale případně si postavíme i stan. Nakonec za západu slunce najdeme volné jurty a jde se vařit. Tentokrát Lucka dělá kuřecí s rýží a je to zas výborné. Večer oslavíme to, že se nejmenovaný člen skupiny po 4 dnech vyprázdnil, tedy nakakeniny.

Já jsem tak nějak počítal s tím, že budeme půl nocí stanovat, ale lidem se jurty tak líbí, že v nich chtějí spát furt. Další den jedeme na největší mongolské duny - Chongorín Els. Řidiči volí cestu, kterou vůbec neznám a asi ani není v mapách, načež se několikrát ztratí a koukají po sobě, kudy mají jet. Nakonec v dáli uvidíme duny a směr je jasný. Ubytování v jurtě, odpolední odpočinek a večer jdeme na duny - 300 metrů stoupáme abychom vylezli na hlavní hřeben odkud pozorujeme nádherný západ slunce a děláme kraviny. 

Není to tu fyzicky náročné co se týče výkonů, náročné ale jsou ty přejezdy, každý den je to x hodin v autech, houpání, drncání. Máme tu skvělou partu a tohle nepohodlí v pohodě zvládneme. Občas někam jedeme a mně to moc nedává smysl protože cíl je jiným směrem, ale domluva s řidiči je fakt náročná, takže když se mě pak někdo ze skupiny ptá, kam jedeme, tak prostě říkám, že nevím. Na tenhle průvodcovský styl se docela dobře zvyká.

Navštěvujeme ještě planoucí útesy, kde mají asi nejhorší záchod v Mongolsku a pak taky Ongín Chíd - klášter, který jako 99% klášterů v Mongolsku, rozmlátili komunisti. Mimochodem odnesla to taky většina mnichů - buď je zabili, nebo začlenili do armády. Je to docela ponuré místo.

Spíme nedaleko za řekou u kamaráda našeho řidiče. Ten se mi neustále chvástá, že už 20 let jezdí s turisty a že nám zařizuje dobré ceny - tedy aspoň na tohle moje základy Mongolštiny stačí. Čeká nás hodně dlouhý přejezd z okraje Gobi až do středního Mongolska - země řek, jezer, vodopádů, kopců, lesů, sopek a obrovských stád zvířat - prostě zas do úplně jiného Mongolska. Krajina se pomalu mění z polopouště na step a lesostep, přibývá jurt, vesnic i stád. Tohle je moje asi nejoblíbenější část celé země. 

Navštěvujeme nádherný vodopád Ulán Tsutgalán a ubytujeme se tak kilometr odsud. V ceně, co jsme platili místní CK, máme dvoudenní jízdu na koních. Jídlo být v ceně nemělo a tak jsme si udělali večeři, najedli se, načež přišla paní od rodiny a řekla nám, že už je večeře. Tak jsme se navečeřeli ještě jednou u nich v jurtě. Takhle se to pak stalo i se snídaní. 

Jedem na koně - někdo dostane od místních boty, někdo zase helmu, já tradiční oblek dél. Podle toho, jak jim to vyšlo. Míříme do krajiny 7 jezer a mě z toho koně hrozně bolí kyčle, takže si užívám jak pauzu, tak hlavně potom konec jízdy. Ještě se projdeme na nedaleké kopce a vracíme se zkratkou přes lávové pole - ta cesta je tak blbá, že jdeme maximálně kilometr v hodině a časově je to asi i delší. 

Večer se dělá chorchog - ovce či koza pečená s lávovými kameny a zeleninou. Vypadá to celkem dobře, jenže se to nakonec nedá moc jíst. Já teda nějaké to maso uhryznu ale většina lidí to nedokáže, takže se nakonec skupina pere o mrkve a brambory. Hromada Kostí s masem vypadá po našem přežvýkání dost podobně jako před přežvýkáním. Přemýšlíme, co si o nás Mongolové myslí.

Další den se na koních vracíme, pro někoho z nás je to utrpení, já to doklepu, ale třeba Miška to vzdá tak 200 metrů před cílem. Dnešní večeře nemá být v ceně, takže si ji uvaříme, načež opět dostaneme další večeři od paní z jurty. Potkáváme tu Rakušana, co si zaplatil asi 15denní trip na koních. Některé dny opravdu jezdí na koních, jindy mu dává pan domácí úkoly - posbírej hovna na oheň, vezmi motorku a zažeň tamhlety zvířata do ohrady, vezmi auto a zajeď do obchodu…

Paní domácí se nám postará o zábavu na večer - přinese karaoke, které je v kombinaci s pitím alkoholu fakt zabijácké. Nejvíc si to nakonec užívají ti, co na začátku říkali, že rozhodně zpívat nebudou. Přidají se k nám i naši řidiči, tuhle hudební bitvu prohráváme na plné čáře.

Dál cestou navštěvujeme klášter Erdene Zuu - z asi 50 chrámů nechali komunisti stát 4, i tak je to jeden z nejvíc zachovalých klášterů v zemi. Odtud jedem do horkých pramenů v Cencheru. Nejsou tu turisti a tak to usmlouváme na dost pohodovou cenu. Vlastně nechápu, proč sem všichni jezdí v červenci nebo srpnu, kdy furt prší. Teď na konci května je prostě nejlepší počasí.

Po večerním vyvalování v pramenech jedeme další ráno k Velkému bílému jezeru. Obejdeme sopku Chorgo a spíme u jezera. Dneska trochu sněží, takže v jurtách topíme. Ale i tak je to tu super. Topí se tu dřevem, ne hovnama jako v jiných částech země, kde nerostou stromy.

Dál jedeme na sever k jezeru Chovsgol, kde jsem nikdy nebyl. Pojedeme tam 2 dny. Klasická mongolská cesta - polňačka, kde by osobák neprojel. My to tam krosíme tak, že furt skáčeme, ale i tak je doprava pomalá. Přejezdy už mají takový klasický ráz - Jarek chce neustále zastavovat na fotky, Lucie se při každé zastávce hlasitě zeptá „CO SE DĚJEEEE?“, většina skupiny si dá cigárko a vyčůrá se, někdy posharujeme pivko a jedeme dál.

Před námi se objevuje město Shine-Ider. Na hlavní třídě je pár obchodů a policie a taky 2 Guest housy. Na těch fotkách vypadá ten Guest house fakt dobře…akorát že vůbec - fotky jsou stažené někde z googlu a Guest house je v podstatě několik místností, kde jsou náhodně poskládané postele, profukuje to tam. Vezmeme dostatečný počet pokojů a ubytujeme se.

Ve městě neuvěřitelně fouká, takže výstup na okolní kopce je docela brutál. Lehčí dívky z naší skupiny skoro odlétají, takže se rozhodujeme z hřebenu sejít. „Tak se půjdeme podívat na tamhleten nápis z kamínků“ - je tam v dálce něco Mongolsky vepsáno do svahu, tak 5 metrů na výšku to může mít. Když přijdeme, zjistíme, že to není z kamínků, ale zvířecích kostí - Ty vole.

Shine Ider rádi opouštíme a jedem na sever. Odpoledne jsme u jezera Chovsgol. Koupat se v něm dá tak 10 vteřin. Je hrozně ledové. Všude okolo jsou hluboké lesy a z nich vystupují kopce a hory. Je tu tak milion turistických jurtových resortů a k tomu asi tak žádný turista. Ráno vyrážíme na dvoudenní trek a vlastně vůbec nevím kam půjdeme, protože trasy nejen že tu nejsou značené, ale ani není nic v mapách.

Trasu odhaduji z vrstevnic, pohledu do kopců, satelitních snímků. Stoupáme lesy až se nám otevírají krásné výhledy. Nějaké extrémní výkony zavrhneme a tak se odpoledne z kopce zase suneme dolů, nějakých 800 výškových metrů a 20km a jsme docela unavení, asi jsme si trochu odvykli chodit. Spíme u jezera a další den dojdeme zpět do jurty, dáme oběd a jedeme do Ulánbátaru. 

Na cestě strávíme ještě 2 dny, nejhorší masakr je páteční Ulánbátar. Zlatá Praha. Tahle zácpa je fakt neuvěřitelná. Na jednom semaforu jsme sice v první řadě a 4x nám svítí zelená, jenže policista nás nepouští a tak tam jsme klidně 10 minut. No večer to spláchneme u Irish Čingischána a další den už brzy ráno míříme na letiště. 

Jsem rád, že se to vše povedlo, myslím, že jsou z toho všichni nadšení a nabití. Pachuť z předchozí expedice je u mě úspěšně přebitá.