Kungsleden v zimě na sněžnicích

Nakonec jedeme autem, letenky jsou dost napálené a navíc máme v plánu krom zimního treku na 110km nad polárním kruhem taky svatbu našich milých norských kamarádů v Kristiansandu (na jihu Norska) - logisticky by to bylo letecky hrozný.

Z Prahy přes Swinoústí, pak trajekt do Malmö, zatím pohoda, hlavně ten trajekt byl dost luxusní a dalo se dobře vyspat, další ráno jsme celkem čerství. Jedeme pak celý den, pauzy na benzinkách, párky v rohlíku, kafíčka. Spíme někde na cestě v random vile pro 9 lidí.

Třetí den cesty už dojedeme do Kiruny. Tam se sejdeme s Miškou a Ráďou (Norové) a jedno auto odvezeme na konec treku - do osady Nikkaluokta - což se nikdo ze skupiny nenaučí vyslovit po celou dobu trvání expedice. 

Večer lehce popijeme, ráno pak vyrazíme na začátek treku do Abiska. Teploměr auta padá z -14 na -19 a pak i na čísla začínající dvojkou. No při výstupu z auta to není tak hrozný, zima je suchá a tak je to pocitově celkem v cajku. 

V Abisku přebalujeme, vyndáváme a zandáváme věci z aut a do aut, ale tak za půl hodinky jsme připraveni na trek. Vyrážíme bez sněžnic, sněhu není moc, překvapuje mě naše rychlost, jdeme v průměru klidně 3,5-4km/h. A to po sněhu a se saněmi na zádech, které třeba u mě se vším nákladem váží zhruba 37kg.

Není to tu moc do kopce, spíš rovinky a lehká stoupání, ke konci dne pak přecházíme zamrzlé jezero, asi 3 nebo 4 kilometry, tam už pelášíme úplně. Dojdeme k chatovému komplexu Abiskojaure, vše je zavřené, krom jednoho záchodu a malé místnosti pro nouzové přespání tak pro 2 lidi - tu navíc zaberou 2 Němci. 

Postavíme stany - většina celkem v pohodě, Lucka moc ne, má hrozně na hovno stan, na který se ale moc těšila, jak bude super. Není. Je to tuba, ale nedá se moc dobře vypnout, druhá Lucka z toho má po ránu omrzlé vlasy, jak se hlavou dotýkala stěny.

Večer jsme vařili venku ve vánici a pak zapadli spát třeba v 18:30. Ráno vstávačka v 6, vaření, balení věcí, problémem jsou navlhlé spacáky a jinovatka uvnitř stanů taková, že při sebemenším pohybu uvnitř sněží. Ve velké zimě to prostě hodně kondenzuje (resp. desublimuje). 

Na hovno je ten spacák - je celý namrzlý a když ho člověk sbalí, tak se tam ta námraza rozpustí a peří den co den nasává vodu. Pak míň funguje. Myslím že nikdo mých pokynů aby vyvěsil spacák po ránu neuposlechl a Lucie se překvapeně ptá „co budeme dělat s tím mokrým spacákem.“

Dnes nás čeká 21km do Alesjaure. Docela štreka a je to celkem i nahoru. Je hnusně, ale jdeme rychle, nemáme sněžnice, stále je málo sněhu, nepropadá se to. Vystoupáme na kopec a dál už to bude jednodušší, u některých účastníků už je ale v půlce znát únava. Dojdeme k přístřešku na 12km a chvíli zvažujeme, že tu budeme spát.

Jdeme ale dál, další přístřešek je za pár kilometrů a pomohlo by nám to ujít alespoň sem. Přístřešek je ale z jedné strany otevřený (má jen 3 stěny) a plný sněhu. Tak těch 6km k dalším chatám dojdeme. Už je to jen po rovině po jezeře. 

Jezero je trochu zapadané ale tak maximálně 10cm sněhu. Jde se dobře, sněží. Slunce už dávno zapadlo, je ale zajímavé, že tady na severu je v únoru vidět ještě zhruba hodinu po západu. Postupně ale už nevidíme nic, do toho začne praskat led, což je možná běžné, nás to ale trochu vyleká.

Když dojdeme k chatám, zjistíme, že už tam přijeli zaměstnanci, aby připravovali sezónu, i když otevřít mají až pozítří. Rozhodneme se toho využít a přespat v chatě. Nikdo neřeší, kolik to bude stát, prostě spíme uvnitř. Místní zaměstnanci s věkovým průměrem 70 let chaoticky běhají tam a zpět, nosí nám vodu a dřevo s tím, že budeme muset zítra dojít pro vodu a naštípat další dřevo. Jsme s tím v pohodě. Jedna paní mě učí, jak se zapíná plynový vařič, ze slušnosti přikyvuji.

Jsou tu palandy, co nejvíc jich je možné narvat do místnosti, mezi nimi úzké chodbičky, u dveří kamínka, ty jedou co to jde, místnosti nakonec vytopíme a jsme nadšeni z toho, že po náročném dni spíme uvnitř. 

Spím nahoře, usnu brzo, možná tak po hodině mě ale vzbudí kapky padající mi na krk. Co to sakra je? Rozespalý zjišťuji, že mi prší do postele. Respektive není to déšť, myslím si, že to je sníh, co navál někam na půdu a teď se rozpustil, protože jsme zatopili. Zkouším to vydržet ale po 10 minutách se rozhodnu změnit lože. Přitom z horní palandy spadnu tak, že všechny vzbudím. 

Večer nás místní afektovaní zaměstnanci upozorňovali, že bude pozítří vichřice, tvářili se jako by snad měla přijít tornáda, zemětřesení, hurikány a že všichni umřeme. „Vy jdete z Abiska až do Nikkaluokta? Cože?“ Hrozně se tomu diví, přitom se to chodí běžně. Poděkujeme s tím, že uvidíme jak to bude vypadat večer, dneska radši přespíme na další chatě - Tjaktja. 

Ráno to vypadá na krásný den, bezvětří, máme před sebou jen 12km. Začátek je bez velkého převýšení a pak z kopce. Do kopce je to až ke konci, k tomu se ochladí, jak už je pozdě (třeba 2 odpoledne, ale tady už je slunce sakra nízko). Začalo i foukat a skupina se nám tak nějak poprvé roztrhala, chata je vidět jako na dlani ale ještě tam je klesání a stoupání a je to klidně na 45 minut. 

Jdu se zadní skupinou, předek mezitím domluví, že spíme v chatě, v noci má začít ta vichřice, tak asi je to logické. Místní správce je fajn týpek, dá nám slevu, neděsí nás Mordor počasím. Opět dostaneme dřevo a musíme jít pro vodu. Je to kousek ale vybereme asi špatnou cestu a pak musíme se sáněmi a prázdnými barely sjet hodně příkrý svah, což nahoru stejnou cestou nepůjde.

Nabíráme vodu - je potřeba odkopat sníh, odklopit víko a tím se dostáváme do řeky, je tam na to kbelík, kterým nabíráme vodu, sníh a led, to přeléváme do barelu. Pak to vše vracíme do původního stavu a jdeme na chatu. Ostatní mezitím pořešili dřevo, zatopili a na plynových vařičích vaří vodu.

Tahle týmová práce je jedna z nejlepších věcí na celé akci, protože prostě jít sám pro vodu, pak si sám naštípat dříví, sám si udělat oheň a sám si vařit vodu je náročná akce klidně na 3-4 hodiny, ale když každý udělá něco…tým máme skvělý a za to všem děkuju.

Ráno fouká jak sviňa, pan správce ale říká, že podle jeho předpovědi to nebude tak hrozné, což se shoduje s mou předpovědí z Garmin inreach (satelitní komunikátor, signál tam 6 dní nebyl). Tak prostě vstáváme, balíme, snídáme, klasická ranní ceremonie. 

Ono to od probuzení trvá tak 2-2,5 hodiny než člověk vše udělá - balit, rozdělovat různě věci, zalít všechny sníďaňové věci, termosky s sebou, jídelní termoska, donést vodu pro další návštěvníky, zabalit vše do saní, hygiena a záchod, prostě je to proces. 

Když vyrážíme tak fučí solidně ale jde to, fouká nám do obličeje, máme na sobě hodně oblečení včetně různých nákrčníků, kukel a podobně, jak do toho člověk dýchá, tak to zamrzne, vnikne tam krusta a drží to tvar. 

„Kdyby někdo mrznul tak se vrátíme, tak 2km, kdyby to bylo až po 2km tak budeme pokračovat nahoru do sedla, kde je ten bivak“ šrotuje mi hlavou. Jdeme ale krásně a zjišťuju, že to vlastně všechny baví, to mě až zaskočí. Jsem na tohle zvyklý a třeba v Krkonoších takhle chodím běžně, jenže zodpovědnost za 8 dalších lidí, kdy nevíte, komu kdy co mrzne, je tak trochu náročnější.

Zhruba po 3km vidím před sebou v dáli finální stoupání do bivaku. To převýšení u polárních výprav je úplně něco jiného než převýšení na normálním treku. Na normálním treku mi přijde úplně v pohodě 1 500 metrů za den. Tady? 200m je už celkem dost, 300m je náročný den, sáně za vámi visí, obrovská váha, k tomu se někdy boříte sněhem. My už teda druhý den máme sněžnice, sněhu je tu nahoře dost. 

Trochu se přiblížíme a já tam vidím člověka, jde nahoru, ale po 100 metrech zjistím, že se nepohnul. Po chvíli si říkám aha, on jde dolů. Pak zjistím, že je furt na stejném místě, no jo, to bude jen nějaká plachta co tam vlaje. Ale ne fakt se to pohybuje, někdy nahoru, někdy dolu, proč?

Ujdeme skoro 500 metrů a ten tvor je stále na stejném místě, jdu k němu. „Jsi v pohodě“ „Jues, oai oem ouekej.“ „Mm tak to bude Francouz podle přízvuku“…Předáme mu čepici, co jsme cestou našli, uletěla mu z hlavy. Je vděčný: „senk jů“.

Francouz je na lyžích, ale sundal si je, takže se boří po pás. K tomu mu ujíždějí jeho sáně o hmotnosti 40kg a občas i nějaká lyže, které má v podpaždí. Do bivaku je to jen 200 metrů. Necháme ho na místě. V bivaku si dáme oběd, pokecáme, dáme panáka a čaj. Po 20 minutách přijde i Francouz, unavený, potřebuje si přebalit sáně. My už jsme na odchodu.

Dál už je to z kopce, až moc, jdu a najednou šlápnu do prázdna. To se tak na sněhu ve špatném počasí občas děje - není vidět rozdíl mezi zemí a vzduchem a tak si toho člověk ani nevšimne. Sjedu tak 2 metry a dostanu bombu od saní. Ostatní pak naviguju jinou cestou. 

Dál jdeme po stopách skútrů, které zrovna projely, tak hodinu vidím jejich trasu krásně, další půl hodinu to jde, vidím ji skoro furt, pak už jen občas a pak už jen hádám kudy mohly jet. Do cíle už je to ale jen pár kilometrů. Po náročném dni opět volíme spaní na chatě.

Klasika, už jsme na to zvyklí: palandy, ty rozděláš oheň, my 3 jdeme na dřevo, my 2 na vodu, ten začne vařit vodu co tu je. Není tu nikdo, kdo by nic nedělal a jen se vezl. Šel jsem pro vodu a někdo mi mezitím vzal tašky dovnitř, prostě jsme sehraní, pomáháme si a jsme spokojení. Není tu signál, člověk nic moc neřeší. Jen jaké bude počasí, jestli je to na sněžnice, nebo ne, kolik kilometrů zítra a jestli z kopce nebo do kopce. 

Další den je to zase jen nějakých 12km a to spíš z kopce, místní značení je na jednu stranu super - každých 30 metrů je značka připomínající železniční přejezd, to je zimní trasa. Jenže někdy to vede úplně blbě - přes kopečky, kameny a skalky. Často chodíme tak 50-100 metrů vedle po rovině. 

Dnes bylo nádherně, dali jsme si po cestě v bivaku oběd, prostě pohoda. Dojdeme na další chatu, stereotyp už je jasný. Ani se mi moc už nedaří někoho přesvědčovat, že bychom spali venku - ono totiž stanování u chaty je jen o trochu levnější než spaní v ní. A mně samotnému spaní venku nedává smysl.

Ráno odchod, stále jsme v divočině a stále to vypadá, že jsme uprostřed ničeho. Stále to vypadá, že naše expedice je v půlce, přitom už se blížíme konci. Dnes už ale jdeme bez sněžnic, trochu do kopce, pak z kopce, nádherné výhledy, pak ale sejdeme na pláň, fouká nám do zad. 

Tahle pláň je tak vyfoukaná, že tady prostě není sníh. Ty vole jak jako půjdeme s těma saněma? Na pláni jej vidět trávu, kamínky, samozřejmě z toho vyčnívají i větší kameny, do toho tam jsou různé prohlubně a díry, tam je sníh, ale to je většinou při nejlepším pár desítek metrů. Nejlepší cestou je zamrzlá řeka, sice se kroutí, ale jde pomalu dolů a led tam je jistota.

Přicházíme k horskému resortu Kebnakaise. Už z dálky se mi to nelíbí, četl jsem o tom, že to není nic moc. Naše skupina souhlasí, půjdeme dalších 8km a přespíme u jakéhosi přístřešku. Uběhne to jako nic, zase máme velkou rychlost a tak jsme tam ani ne za 2 hodiny.

Jdeme po řece, trochu se kroutí a z obou stran je obklopena hustým březovým lesem, je to moc nádherné. Pak už vidíme v dálce přístřešek, u které budeme spát. Stavíme kemp, Lucka s Luckou nakonec dokážou postavit svůj posranej stan, i když u toho hodně nadávají. 

Pak jdeme dovnitř vařit. Já jsem původně přemýšlel že budu spát pod širákem, odpoledne bylo třeba jen -6, což by můj spacák měl v pohodě zvládnout. Pak se ale trochu ochlazovalo a tak jsem ten stan postavil taky. V noci mi v něm byla trochu zima, mm, asi to kleslo níž, než jsem čekal.

Kuba ráno: „ty vole, je -31“ - to hlásil jeho teploměr. Hmm, tak to byla dobrá zkouška vybavení. Jen člověku teď mrznou k sobe řasy, mrznou mu holuby v nose a to ani nemluvím o nohách a prstech na rukou, kterými je třeba balit věci, připravovat jídlo a podobně.

Sedíme uvnitř přístřešku a vaříme si věci, rýžovou kaši jsem zalil vařící vodou, za minutu jsem ji ale musel začít jíst i když nebyla dodělaná, jinak by zmrzla i se lžicí. Tohle už je trochu extrém. A to ještě není vše.

Kačka se ptá: „Co mi to tu plave, to je list nebo hovno?“ Ukazuje přitom na něco co se válí na vroucí vodě. Posvítím čelovkou. „Ty vole to je hovno“ - Prostě nabrala do rendlíku se sněhem i hovno. Neuvěřitelný. Pak jsem přišel s pořekadlem: „Tak dlouho se chodí s rendlíkem pro sníh, až se hovno nabere“. 

Došli jsme posledních asi 10km, kluci vyzvedli ostatní auta a jeli jsme na svatbu k Norům. Více než 2 dny na cestě pro mnohé z naší skupiny zabily ten zážitek treku, aspoň to říkali. Já doufám, že ne, že si ty dojmy ponecháme ještě dlouho.