Mera peak (6 461m)

Co půl roku vyrážím do Nepálu, tentokrát je ale cíl trochu jiný, než běžně. Je to vrchol Mera peak s 6 461 metry nad mořem, který se má stát zatím mou nejvyšší horou. Odlet z Prahy, přílet do Káthmándú a dva dny v hlavním městě jsou už klasika. Mera peak leží v oblasti Everestu, kam vždycky jezdím po zemi. Stejně je tomu i tentokrát, jedeme jeepem a tuhle cestu bychom měli zvládnout za den.

Abychom dorazili včas, vyjíždíme v 5 ráno, po 12 hodinách v Jeepu ještě zdaleka nejsme v cíli. Jsme na cestě 15 hodin, když se rozhodneme to pro dnešek utnout a přespat ve vesnici Nunthala, atmosféra ve skupině není nic moc, protože věci prostě zatím moc nefungují podle plánu.

Ráno opět naskáčeme do jespu a pokračujeme další 3 hodiny. Po obědě ve vesnici Karikhola vyrážíme na trek, hurá. Furt nahoru a nahoru až do Panggom, vesnice, která leží téměř v 3 000 metrech. Na tomhle treku se do středních výšek dostáváme celkem rychle. Stále je ale teplo, večer se koupeme ve venkovním "zdroji vody". Večery nám zatím zpříjemňuje pivko či raksí.

Další dny je to nahoru dolů, vylezeme nad 3 000 metrů, pak to zase sejdeme, za den ujdeme klidně jen 8km s převýšením 1200 nahoru a o něco málo méně i dolů. V podstatě je to na dno údolí, pak na hřeben, do údolí, a takhle kam až oko dohlédne. Jednu noc spíme na krásném hřebeni, druhou v dolině, obě místa jsou moc krásná.

Pro aklimatizaci na vysokohorský výstup je tenhle trek výborný, příroda je také krásná, horská džungle tu zasahuje celkem vysoko, ledovce jsou daleko, takže je i v téhle výšce relativně teplo. Cesty tu jsou špatné, občas se jde po docela úzkých cestičkách, je třeba se přidržovat řetězů. Nic pro oslíky ale ani pro našeho kamaráda Dana, který má z těhle výšek strach. 

Po pár dnech na treku se napojujeme na cestu vedoucí z Lukly a charakter treku se změní, teď už to je jen nahoru. Dostáváme se do první velké vesnice - to předtím bylo vždycky jen pár baráčků. Spíme v 3 600 metrech v Kothe. Alkohol už zakazuji, v našem guest housu si ale můžeme dát dobré kafe a dortík - tahle vesnice je zatím nejluxusnější, je znát, že jsme se napojili na hlavní trasu.

Téměř každý den dorazíme do cíle už kolem oběda nebo nejpozději tak ve 2 odpoledne. Je hodně volna, času pro sebe - někdo spí, někdo hraje karty, někdo je celé dny na mobilu. Rychleji ale jít prostě nelze, tělo si na tu výšku musí pomalu zvykat a tak je třeba pomalu stoupat a příliš se nevyčerpávat. 

Pokračujeme do Thangnaku (4 300 metrů nad mořem), tady strávíme 2 noci. Průvodce mě přesvědčuje, že bychom měli jít po první noci dál, ale odmítám. První den se aklimatizujeme pár set výškových metrů nad vesnicí, druhý pak jdeme do Khare (4 900m), kde si dáme oběd a vracíme se zpět na noc. Druhou noc se nám mnohem lépe spí - aklimatizace.

Pak už pokračujeme do Khare - cestu známe. Jde se kolem krásného ledovcového jezera, pořád nahoru, pak do lehkého kopce kolem vysokohorské říčky, přes říčku k čajovně a pak poslední krpál do vesnice. Po obědě v Khare ještě "vyběhneme" do 5 200 metrů na aklimatizaci, všichni vypadají dobře. Věřím, že všichni na kopec vylezeme.

Další den jsem chtěl buď jít spát do base campu (5300m), nebo se jít alespoň aklimatizovat výše. Náš průvodce Prem mě ale nakonec přesvědčil, abychom spíše odpočívali. Dopoledne tak dáme pod vedením Šerpy Lakphy trénink chůze na laně na mačkách a odpoledne odpočinek. Je to správná volba - tělo už má impulsů k aklimatizaci dostatek, teď jde jen o to se trochu zregenerovat, připravit se na další 2 náročné dny.

Vstáváme a balíme, naši nosiči v botaskách míří s našimi duffly do high campu (5 800m), my pomalu za nimi. Víceméně je to nahoru, krom lehkého sestupu do base campu. Krásná vysokohorská cesta, občas je to stoupání trošku nepříjemné, většinu času je ale pozvolné. Na nás je ale nadmořská výška znát.

Po nějakých 4-5 hodinách jsme v high campu, úžasné místo - 35 stanů pod skálou a nad dalším srázem, k tomu pár plechových domků, kde se jí a kde v sezóně přebývá kuchař/správce. Dostáváme polévku, čaj, ubytujeme se do stanu. Maken prý nedorazí, protože po cestě omdlel a náš průvodce s ním jde dolů.

Jíme polévku, zatímco se přiřítí Maken, vypadá v pohodě, říká že jen omdlel. Tak jo. Odpoledne odpočíváme, snažíme se nabrat, nebo alespoň zbytečně neztrácet síly. Psychika je tu důležitější než fyzička, už jsme jednou tady, prostě v noci půjdeme ještě o trošku výš.

Snažím se večer usnout, ne moc brzy, abych se za půl hodiny nevzbudil, třeba až tak kolem 20 hodiny. Nejde to, nakonec ale tak po 2,5 hodinách převalování se na kamenech a matraci usnu. Za další 2 hodiny (00:30 v noci) zvoní budík, vstáváme. Balím pár krámů a obléknu na sebe skoro vše, co mám.

Maken vyrazil napřed s Premem, zbylo nás 8 + 2 Šerpové. Budějovická čtveřice chce jít pohromadě, druhou čtveřici tvořím já, Kuba, Dan a Pavel. Vyrážíme, nás 10 společně ve dvou lanových družstvech. 

Začátek je v pohodě, celkem mírné stoupání až někam k 6 000 metrů. Vidím v dálce před námi dvě čelovky, které ale jdou opačným směrem. A sakra, Maken to otočil, problesklo mi hlavou. A taky že jo, po 15 minutách je potkáváme, mrzly mu ruce, nešlo to, vrací se do kempu. 

My mezitím předejdeme Budějovickou čtveřici a náš průvodce hrozně spěchá, začnu ho brzdit a navádím k tomu i kluky přede mnou, nechceme tam být ještě za tmy. Zhruba tou dobou se ale terén mění v brutální krpál. Pavel párkrát nemůže a potřebuje jíst gely. Kuba za mnou nějak nic na tempo, které mi na něj přišlo rychlé, nenamítá.

Stoupáme fakt nepříjemně nahoru, najednou už to nejde a my se tak přestáváme bát, že bychom nahoře byli moc brzo. Klukům přede mnou je teď spíš zima a chtějí jít rychleji, Kuba už ale moc nemůže a podle svých slov za námi vlaje. Já mám furt ještě slabší rukavice, na nohy mi je tak akorát, takže tempo mi je celkem jedno, ale vyjít vstříc celému družstvu není možné. 

"Kluci, už jen 200 výškových"…."Tak jo jdeme!"…zas něco ujdeme, zadýcháme se, dáme pauzu, podívám se na hodinky…hmm 197 výškových, tak na to asi radši ani koukat nebudu. Pak se začne rozednívat, cesta se ze strmé mění na celkem méně strmou. Pak už vidíme finální kopec. 

Ještě se cvakneme na lano a za dalších 15 minut jsme na vrcholu, jako druhá skupina ten den. Hromadné obětí a slzy štěstí, je to moment na který asi nezapomeneme. Je náročný fotit nebo točit, protože člověku hrozně mrzne ruka. Po chvíli začne vycházet slunce, nádherná podívaná. No jsme nahoře 15 minut a prcháme dolů.

Za chvilku se tak oteplí, že shazujeme vrstvy. Těšíme se do high campu, kde se pěkně převlékneme. Sejdeme se tu všichni, dalo nás to 6 z 9, někteří jsme šťastní z výstupu, jiní smíření s tím, že to nevyšlo. 

Sestup a cesta do Káthmándú je příběh sám o sobě, tak o tom možná zas někdy příště.