Cestování v Bolívii

Na naší cestě Jižní Amerikou navštěvujeme Bolívii, jednu z nejchudších zemí kontinentu, která navíc prohrála všechny války. Údajně tu není moc turistů, Bolívie by stále měla být ryzí a cestovním ruchem nezkažená.


Z příjemného městečka Copacabana na jezeře Titicaca jedeme hlouběji do Bolívie, před námi je La Paz, v překladu mír. Bolívie je zvláštní země, je jedna z nejchudších v Jižní Americe, lidé jsou rezervovanější, oproti Peru čekáme v restauracích na jídlo fakt dlouho, tempo je pomalé. Nic z toho by nám asi vadit nemělo, Bolívie je prostě svá.



Přijíždíme do La Pazu autobusem, řidič nechce platit za dálnici, která do města vede z jeho souměstí El Alta, a tak do kotliny pod Altiplanem sjíždíme postranními uličkami. Najednou stojíme uprostřed několika silnic, plotů, tržnice a záhonů, nevstávám ale, protože naše jízdenka je až na konečnou, na Autobusový terminál La Paz. Všichni vystoupí a mě chytá neblahá předtucha. Jdu se zeptat řidiče a ukazuji mu, že máme lístek na hlavní nádraží, on na to, že tam ale nejede, protože tam se prostě nejezdí. Dobře tedy, protestovat je tu zbytečné. vystupujeme a bereme taxi.


Na hotelu mají miniaturní snídani, funguje polovina zásuvek v pokoji a wifi jde jen občas, ale to je na bolívijské ubytování stále dobré, když jsme byli v Tiwanaku, obešli jsme 5 hostelů – 3 měli zavřeno, ve čtvrtém nám řekli že se jim nechce uklízet a v pátém neotevřeli, i když svítili, spali jsme tak na fotbalovém hřišti. V Copacabaně zase nešla na našem patře wifi, tak jsem chtěl heslo na jiné patro, to mi ale majitel zakázal, že můžu mít jen jednu wifi.



Vyrážíme do města, z Peru jsme zvyklí na skvělé jídlo, rychlý servis a nízkou cenu. Tady je levno taky, ale když přijdeme do hospody, často si nás nikdo nevšimne. Bolívie je údajně ráj baťůžkářů, že je to tu neobjevené a ryzí, což je asi pravda. Anglicky se člověk domluví málokdy a ve všem si musí klestit cestu.


La Paz je neuvěřitelná díra, myslím tím geografické označení propadliny v náhorní plošině Altiplano. Jinak je jeho centrum docela hezké, moderní, zajímavé. Jak člověk stoupá výše, ubývá vysokých domů a zástavba se postupně mění v tu, která je v El Altu, souměstí La Pazu. Tam nahoře bydlí chudší obyvatelé, většinou příslušníci původních kultur, tam dole ti bohatší. Na trhu čarodějnic potkáváme krom klasických suvenýrů sušené lamí plody, místní je prý zakopávají pod základy domů, a to přináší štěstí. Nevím, může se to vyvážet? Co by asi řekli chilští celníci na hranicích kdybych vytáhl sušený lamí zárodek?



Největší pecka je v La Pazu lanovka, jede tu kolem celého města z hlubin La Pazu až nahoru do El Alta. Projet si to dokola trvá pár hodin, stojí 50korun a je to skvělý, vidíte vše z jiné perspektivy a hlavně v klidu, jen nezaujatě sem dolehne troubení a ruch města. To pak kontrastuje s další zkušeností – když vystoupíte a projdete se městem, uvidíte neuvěřitelné množství nekonečně dlouhých trhů, které existují prostě tak na silnicích. V Bolívii skoro nejsou supermarkety, vše se prodává na ulici. Trh během kilometru chůze přešel z ovoce na balené potraviny, pak na drogerii a železářství. Člověk vždy ví, co a kde koupit.



Vyrážíme na sopku Chacaltaya, 5400 metrů nad mořemtady je už třeba být dobře aklimatizován, měly by být krásné výhledy. Až na to, že je leden, to je období dešťů, to prší. V dešti není moc dobře vidět, a tak možná výhledy nebudou. Zatím máme ale štěstí, za 2 týdny nám v období dešťů pršelo přes den možná 2x. Asi je to vinou globálních změn klimat. Nakonec ze sopky vidíme nádherně –  okolní sopky, hory, přírodu, La Paz a El Alto, jezera minimálně ve 4 různých barvách. Cesta nahoru také stojí za to, občas je tvořena štěrkem, někdy pak kameny a někdy kusy skály. Ale náš Foton, čínská kopie Hiace, vyjede vše.



Pokračujeme na Tiwanaku, oběd si dáváme u náhodné babči na hlavní silnici. Chlapi, dejte si caldo de gallina, je to pecka – kus kuřete, brambory, vejce, nudle, skvělý. Poradím, objednáme, jíme. „Bože, tady mají tyhle hnusný brambory, fuj, to už nechci, chutnaj jak ovčí kopyta.“ Vracím talíř, chválí, oběd, babča se směje a nabízí, že mi trochu přidá. Říká u toho: chutná ti čuňo? No jasně, chutná, odvětím, aniž bych věděl, co to je, moc jsem jí ani nerozuměl. Pošle mě sednout a přinese 3 další hnusný brambory chuti ovčího kopyta. Super, zrovna jsem si objednal jediný jídlo v Jižní Americe, který fakt nemám rád. A teď to ještě budu muset sníst, alespoň vím, jak se jmenují, čuňo docela sedí.


Jedeme na Tiwanaku. Vystupujeme. Přestává pršet. Vstup pro cizince 100 bolívijských boliviánů, pro místní 15. Protesty a naštvanost přechází v smích, pak kupuju vstupenky, za 100b by se sem dostal celý minivan Bolívijců nebo jeden bílej gringo. Předincká civilizace vybudovala město neuvěřitelné velikosti a krásy, bohužel se moc nedochovalo, protože ho poincká civilizace rozebrala na stavbu železnice. To, co zbylo, je ale stále hodno návštěvy.



Po návštěvě Tiwanaku nás náš řidič Rudolf, přívětivý Bolívijec, který dělá čest svému národu, veze domů. Zítra pokračujeme do Chile. Lamí plod nemám, ale i tak není přechod hranic nic jednoduchého, v 4600 metrech tu mezi pár sopkama jsme zamčeni několik hodin v autobuse, dokud se neodbaví autobusy, které přijeli před naším, pak můžeme vystoupit a projít procesem získávání razítek a jet dále, do Chile.



17 views

Cestovatel Patrik Balcar