Laponsko - polární poprvé
Letíme do Kittily, za polární kruh, je konec února. Na tuhle akci nás vyráží 10. Většina z nás se sejde v Praze na letišti, každý odbavujeme zavazadlo o hmotnosti kolem 20kg, dalších 10kg máme pak v báglu a na sobě, téměř vše s sebou potáhneme na treku národním parkem Pallas-Yllastunturi.
Letí nás jen 8, další 2 - Miška s Ráďou - tam jedou autem, žijí na jihu Norska a tohle vyhodnotili jako zajímavější variantu. Nám to hodně pomůže, protože nám přivezou expediční sáně, bomby na vaření a další věci.
3 členové výpravy si koupí lístek na bus, jedeme do městečka Enontekio, kde máme na první noc ubytování. Zbytek by se měl vejít k Ráďovi do dodávky, má prý transportéra, to bude v pohodě. Miška už je v chatce a vaří nám večeři.
Přestup, na který jsme měli hodinu a čtvrt vyšel v pohodě, přiletěla i všechna zavazadla, super, oddechl jsem si hodně, tohle bylo zásadní. Ráďu vidíme před letištěm, akorát nemá transportéra, ale nějakého sedmimístného Forda. Ty vole jak se tam jako vejdem? Zarvaní po hlavu nakonec odjíždíme, za hodinu a půl jsme v chatě a za další hodinou vyzvedáváme lehce připitou trojici cestující autobusem.
První noc trochu popijem a ráno nikam nespěcháme, je to takový rezervní a přípravní den, kdy máme ujít jen 7km, ještě zajedeme do obchodu pro pivko a firebally (kanadská skořicová whiskey, základ našich výprav do zimy). Ráďa nás na výchozí bod veze na 3x, přejetá sněžnice funguje, což je dobrá zpráva, ale je tu i špatná zpráva, kolem nás prochází skupina španělských důchodců na běžkách s expedičními saněmi, což znamená, že dost možná mají podobný plán a budou spát na podobných místech.
Na lehounkém sestupu upadnou minimálně 3 španělští staříci, Lucka jednoho z nich zvedá, protože mu to samotnému nejde, ty krávo to je grupa. My mezitím naházíme krámy na saně, zafixujeme to, vyrážíme. Zatím to neumíme moc ovládat, pár lidí to z toho lehkého kopečka přejede, bouráme do sebe, sranda. Viditelné nadšení na všech stranách.
Po pár kilometrech a tak hodině chůze předcházíme Španěly. Dohnaly jsme je a to jsme byli tak půl hodiny za nimi, na sněžnicích a oni na běžkách, jsou fakt neuvěřitelně pomalí.
Dojdeme k chatě Pyhakero, zrovna jí opouští banda Němců. Už už řešíme kdo bude v malé chatce spát a kdo si postaví stan, když přijdou Španělé a řeknou nám, že tam spát nemůžeme, protože jsme velká skupina. Jak my, tak oni tedy stavíme stany. Jsme rychlejší, ostatně jako ve všem, takže se vracíme dovnitř a vaříme si večeři. Španělský průvodce má tak 65 let, je tlustý a nepříjemný, hlas má jako mexický dabing Dart Vadera na 1,5 rychlosti. Jeho nejoblíbenější slovní spojení byla: La Puerta (dveře - „zavři kurva“) a Agua Caliente (tady je teplá voda).
Španělé dostaví stany, lezou postupně dovnitř a vyhazují nás, naše vzájemná nevraživost tak postupně stoupá, nakonec se přesuneme k ohni a oni si nechají stolek, Firebally a pivka létají a já jdu za chvíli spát.
Ráno vstávačka v 8, plánovaný odchod je kolem 10, jo, je to hodně času. Během těch minimálně dvou hodin musíte stihnout rozvařit sníh, udělat si snídani včetně kafe nebo čaje, naplnit termosky teplou vodou, sbalit, nasnídat se, skočit si na záchod, zabalit sáně, obléknout x vrstev. Pak konečně vycházíme.
Dnes je naším cílem Tappuri, je to nějakých 10km, i proto nikam nespěcháme, odchod v 10 se nepovedl a tak vyrážíme třeba o 15 minut později. Začínáme si zvykat na trhavou chůzi do kopce. Sáně jsou za námi na provaze, jehož část nahrazuje guma tak, že to péruje a netrhá to s námi až tolik, rovinky jsou super, z kopce buď sedneš na sáně a jedeš, nebo jedou za tebou, ale taky tě můžou přejet. Bez saní by tohle fakt nešlo, mít v báglu na sněžnicích 25kg je prostě nesmysl a šetřit na materiálu nebo jídle taky nechceš.
Druhý den nás čekala cesta nádhernou přírodou, lesy bílé a zmrzlé, jako z Mrazíka. Když vylezeš o sto nebo dvě stě metrů výš, stromy mizí, místo toho jsi na pláních, kopcích, máš celý národní park jako na dlani. Bylo krásně a příroda si tu fakt vyhrála. Nádhera.
Celá trasa je celkem dobře značená značkami podobnými značkám pro železniční přejezd. Orientovat se tu dá celkem dobře. Po cestě jsme tak po 8km potkali chatu, kde jsme se najedli (vlastního jídla, restauraci jsme neviděli za celou cestu). Další 3km jsme to měli na bydlení, další samoobslužná chata, kde se dá jednu nebo dvě noci zdarma přespat. Tedy pokud nejste velká skupina, ty by takovéhle chaty měly využívat jen přes den. My se vždycky ujistíme, jestli bude v chatě místo, nechceme moc omezovat menší skupinky. Většina z nás spí venku - výjimkou je lehce nemocný Kuba a Tomík, který nevzal zrovna teplý spacák.
Na polární záři mám aplikaci, má skvělé hodnocení, každou chvíli se tam dá podívat na pravděpodobnost vidění tohohle úkazu. Ukazuje dnes v noci 8 %, takže prd. Nebe je ale jasné a náš spolunocležník z Polska říká, že dneska bude. Za půl hodiny začíná a za hodinu je všude, naprostá nádhera, úžasný. Poté co skončí, mi aplikace nahlásí, že by možná už mohla být vidět - díky, tohle mažu.
Ráno vstáváme až v 9, máme to opět jen asi 10km, po 11 vyrážíme, po cestě vidíme asi ty nejkrásnější výhledy celé cesty, je to naprosto nádherné. Dnes jdeme do Hannukuru, je těžké tohle místo nějak popsat. Na vzdálenosti zhruba 300x300m je tu samoobslužná chata zdarma, placená chata (můžeš si ji booknout online, přijde ti kód od dveří), sauna, chata na denní použití, něco pro správu parku, taková lesní vesnice. Brzy se domluvíme, že někteří z nás si na dnešek booknou placenou chatu, zbytek se aspoň případně líp vejde do té zdarma.
Chatu si bookne Lucka, Robin, Tomík a Kuba, důvody - buď jsou nachřapaní, nebo v noci klepali kosu (bylo kolem -10). Dalších 6 nás jde do chaty zdarma, je tu spousta místa, možná se tu budem moci vyspat. Když ale přijde hodně lidí, půjdeme spát ven do stanu. Funguje tu pravidlo, že kdo později přijde, může vyhodit ty, co už tam jsou - ti už se ohřáli, měli možnost si uvařit jídlo, nebo vodu. Navíc velké skupiny by měly vždy dát přednost jednotlivcům či dvojicím, trojicím.
Na chatě vaříme, kecáme, někdo pospává, takhle trávíme odpoledne/večery. Najednou slyším přibližující se hlas španělského Dart Vadera a říkám si no do prdele, oni sem jdou. Jenže ani po 5 minutách nepřišli a mně došlo, že budou spát s menší částí naší grupy v placené chatě. Jeho hluboký temný hlas je na těch 200 metrů slyšet, jak kdyby byl za prvním stromem.
Další den docela spěcháme, máme to nějakých 16km, ono v zimě je to něco jiného než v létě a hlavně když táhneš těch 25kg na saních. Ale utíká to pěkně, dneska jdeme hodně nížinami, je docela teplo, možná i tak stupeň nad nulou. Ke konci dne stoupáme až se doplazíme k chatě Namalukuru.
Je tu velká chata, která se půlí, část je ona placená, která se bookuje dopředu, druhá část je pak volná. Celou placenou si bookla jakási škola přežití, což je tedy taky jedna z věcí, která by se dělat neměla, skupina by to nikdy neměla zabrat celé. My tedy lezeme do bezplatné a čekáme, nikdo další ale nepřijde.
Spím tak druhou noc za sebou vevnitř ale musím říct, že to taková výhra není, večer ještě topíme v kamnech, takže je fakt vedro. Můj expediční spacák jde rozepnout jen do půlky, takže se s ním nedá přikrýt. Spím tak s jednou nohou uvnitř a druhou venku a hodně se točím. V noci se pak ochlazuje a já postupně zalézám dovnitř.
Ráno nás čeká dalších 15km, jsme si jistí, že Španěle už neuvidíme, tyhle vzdálenosti by dát nemohli. Hodně fouká, sněží, je zima, moc zastávek dneska neděláme, na celé trase do Mantyrova není žádná chatka nebo přístřešek, takže prostě jdeme bez oběda. Sjezdy z kopců nás nepřestávají bavit. V chatě … je tak 6 míst na spaní, tak uvidíme, kolik lidí přijde.
Ráďa s Miškou už mají postavený stan, tak si říkám, že kdyžtak přespím v chatě na zemi, nějak se mi nechce spát ve stanu. Najednou ale vidím další lidi se sáněmi a po pár vteřinách slyším Dart Vadera, ty krávo Španělé? Jak se sem dostali?…Spíte tady? Jo. Oukej. Všichni jdeme tedy stavět stany.
Krom Martina a Kačky - Martin si lehne pod širák a Kačka na verandu. Další 2 kluci chtějí spát uvnitř i přes možné rozbroje se Španelskou grupou. Chatu rozdělíme demarkační linií napůl, na jejich straně jsou kamna, do kterých ale neumí přikládat, to děláme my. Na naší straně je trochu víc míst na sezení, ale je nás taky víc.
Obě strany si drží své „letiště“ až je jasné, že členové obou stran budou uvnitř spát. Španělská průvodce si přinese nějaký přístroj na spánkovou apnoe, v tuhle chvíli mi je trochu líto, že jsme si z něj dělali takovou srandu, ale nepřátelství začali oni. Nechápu jak může ten týpek v důchodovém věku s panděrem a spánkovou apnoe působit jako polární průvodce. Ale jo, dobrý, tak nějak jsme se vzájemně usmířili a další ráno už to dorážíme.
Jdeme do Pallas, nějakých 5km, necelé 2 hodiny, někdo prohlásí: „ty vole, auta“. Je to tak, auta, silnice, sloupy a další věci jsme neviděli 6 dní. V hotelu Pallas je najednou spousta lidí, možná tak 100 aut na parkovišti, dáváme si pivo a doufáme, že autobusy, co jsme objednali, pojedou.
S organizací jsem to nějak nepřeháněl a tak jsem fakt rád, že vše vyšlo. Tahle parta by ale zkousla i nějaký ten průser, protože to je to, na co si pak budeš pamatovat. Už předem jsem lidem říkal, že nevím, kde budeme poslední noc spát, přinejhorším ve stanu před letištěm. Ale tak snad něco ještě najdeme. Nakonec jsme bookli ubytko pro 8 lidí, 10 se nás vešlo krásně, 2 kluci spali na koberci.
Kolik piv a fireballů pak proletělo kolem to vám neřeknu. Poslední věc, co si pamatuju je, že jsme z našeho krásného balkónu viděli polární záři. Takže ahoj Finsko a díky.
Comments