top of page

Aljašské deníky bez cenzury

Pekelná expedice do Mongolska, pohodové Švýcarsko, přede mnou je Aljaška. Nikdy jsem tam nebyl, beru s sebou 9 lidí, fakt velké obavy z toho, jak to celé může proběhnout a dopadnout.


Jako začátek expedice beru moment, kdy jsem se pár dní před odjezdem podíval na předpověď počasí…doprdele. Z Anchorage chceme jet nejdřív na jih - poloostrov Kenai - ledovce, skály, útesy, zálivy, lesy, řeky, jezera, plavba na lodi a další na kajacích. No ale má hrozně pršet. Napíšu skupině jak to je a shodneme se na tom, že celý program totálně překopem.


Ve 4 ráno na letišti vypijeme s partou každý tak po pěti panácích a je mi jasné, jak bude expedice probíhat. Patriku, co budeme dělat v Anchorage v ten den příletu?… Asi jen vyzvedneme auto, ubytujeme se a zajdeme na pivko… Uff tak to jsem rád, jo my taky… Zatím to vypadá, že si partička sedne.


V démonské hospodě kousek od hostelu obsluhuje člověk, u kterého si nejsem jistý, jestli je muž nebo žena, někdo si je jistý, že jde o muže, jiný si je jist, že jde o ženu. Nikdo to nezjišťoval a tak to alespoň pro mě zůstane jedním z aljašských mysterií. Večer dopadne fakt pěkně a ráno se trochu těžko vstává. Jedem na nákupy, největší problém je sehnat alkohol, v Wallmartu mají otevírat liquor shop ve 12, akorát ztratili klíče, pokladní v důchodovém věku se s holí v ruce opírá o lavičku a kouká na svůj zamčený obchod. Najdeme jiný shop a jedem na sever, nad Fairbanks, začneme rovnou náročným třídenním trekem.


Podle oficiálních propozic treku je třeba si s sebou vzít vodu na den, každý bereme cca 2,5 litru. Kromě Kuby, Kuba bere 8 litrů. Jeho batoh má tak 25 kilo, nic takového jsem nikdy neviděl. Je silnej jako kůň. Začátek vede ostře do kopce a na tvářích a tempu zadní části skupiny vidím, že někteří to s těmi dvacetikilovými bágly přehnali, aspoň se snaží na pauze sežrat jabka, aby si odlehčili.


Klesáme do sedla, kde má být voda, ale je tam velký kulový. Tak asi musíme jít dál, jenže Lucka už dál kvůli kolenu nemůže. Zjištuju, že tohle je vlastně to sedlo, kde se má spát, voda by tu měla být ale není. Tak ty vole, ještě že Kuba vzal tolik zásob. Zuzana s Matúšem se ještě vydají dál po treku vodu hledat, ale vrátí se s prázdnou. Večer prší a fučí a Kuba vytahuje druhého žolíka - velká lahev skořicového Jacka okamžitě zlepší atmosféru.


Ráno dojdeme do dalšího sedla, má tu být voda, není. Náladu mi zlepší až když najdeme stopové množství dešťovky v kolejnici na nejvyšším bodu treku, mrtvé komáry přece jde přefiltrovat…pár hodin po tom najdeme kaluže, označované jako “pools”, tady toho je dost. Jsme zachráněni.


Večer sedíme u chatičky, kde pár z nás spí, další spí venku. Tomáš praví: je tak hezky, to nemůže v noci pršet…mm aby ses nedivil…k ránu chcanec jak kráva, lituju lidi, co spali ve stanech, vstávám a z podstřeší koukám na to jestli vstávají taky. Uvaříme a jdeme do deště, prší skoro celý den. Chybně si vyložím profil z mapy a zahlásím, že už je to víceméně po rovince. Lituju v každém ostrém krpálu nahoru, ale slovo “víceméně” se stane legendou. Přespíme v krásném kempovišti Red squirell, vykoupeme se v jezeře a hlavně se dostaneme k zásobám alkoholu.


Další den navštěvujeme horké prameny, fakt pecková odměna po tom treku, ve Fairbanks se pak odměňujeme podruhé - pořádným burgerem a točeným pivem. Přespíme pak v dalším kempovišti - je to super koncept - jsou tam záchody, místa na stany a karavany, většinou u jezera nebo řeky, vyjde nás to na 4 dolary na osobu na noc, často tam je i přístřešek, a platit se dá i solárně poháněným terminálem pod stříškou.

Má být hezky v Denali! Musíme jet! Tak se ještě stavíme v úchylné Santově vesničce což je spíš obrovský obchod se suvenýry a projdeme si pár místeček ve Fairbanks, pak už jedem směr národní park nejvyšší hory Severní Ameriky.


U Denali je zatím asi nejhorší kemp co jsme zažili - registrace je v obchodě, ke kempovišti můžeme dojet, ale nesmíme tam parkovat, parkovat musíme 500 metrů dál, to by nám tak nevadilo, kdyby furt tak nechcalo, člověk chce mít věci v autě nedaleko od sebe. Je tu přístřešek na vaření, ale ten je taky daleko, když postavíme stany, parkujeme kousek od nich a pijem pivo (zrovna neprší), dostane se nám výhružek, že bude pokuta jestli ty auta neodvezeme. Yes sir!


Další ráno je vůbec nejdelší balení - vstáváme sice v 6:30, ale nejdřív vše sbalíme, pak jedeme vařit do přístřešku, tam se přebalujeme na trek, ready jsme tak v 10, na tohle si musím trochu zvykat. Ale nakonec se ukáže, že jsme o nic nepřišli. Autobus do parku nám jede v 11. Domluvíme se, že budeme spát u řeky Sanctuary River. Ranger říká: nejsou tam traily, ale můžete vylézt na tenhle kopec třeba nebo se projít podél řeky. Oukej, není tam trail, ale můžeme jít na trail, tak asi dobrý. Zcela to pochopím až na místě, když si klestíme cestu roštím, borůvčím a stromy. Občas medvědí hovno nebo medvědem vyválený plácek, sprej na medvěda mám po ruce a nebojím se ho použít.

Ale ze shora jsou fakt super výhledy, jedny z nejlepších.


Když se další den vracíme tak nám rangeři dají školení jak se chovat když potkáme medvěda - trošku s křížkem po funuse, dávají nám to proto, že chceme jít po turistickém chodníčku spát k jezerům. Trek vede z místa A do místa B, potřebujeme rozhodit auta na začátek a konec treku, skupinu tak odvezu na dvakrát a auto zaparkuju tak 500 metrů od výchozího bodu. Chudáci, čekají mě tam pod mostem, musí se nudit, trošku máknu. Nejdu je pod tím mostem, hraje tam trezor or Karla Gota, všichni tancují a pořvávají s krosnami na zádech, wtf? Whatever, jdu se přidat. Málokteré útrapy aljašky se nedaly vyřešit alkoholem - našli jsme si tu takzvaný Fireball - trochu slabší whiskey se skořicí, hlavně když je zima, tak to do nás fakt teče. Ujdeme pár kiláků a zakempujme u jezera, fakt krásné místo.


Další den dojdeme trek, odjíždíme, navštěvujeme Denali State park - je to nižší úroveň chráněného území bych tak řekl. Najednou jsme zase bez turistů, dáme si fajn trek k Ermine Hill a pokračujeme k osadě Talkeetna. Vzhledem k deštivosti posledních dnů se chceme trochu rozmazlit - vzali jsme si na dnešní noc chatky. Sušíme věci v pokojích, na markýzách, na židlích, prostě všude. Fireball nechybí ani dnes.


Ještě před večerním posezením navštěvujeme Talkeetnu, “shithole co má charisma”. Pár baráků podél hlavní třídy, pak občas někde něco v povzdálí, pár obchodů a hospod. V místní jednotě je na letní brigádě Slovák z Prešova. Vypadá, že má trochu smíšené pocity. Jsou tu cestovní agentury, co mají perfektní webovky, ale jejich fyzické obchody vypadají jak příbytek zlatokopců z roku 1900.


Ráno dáme trošku nudný trek okolo jezer a pak už frčíme na Kenai - má tam být hezky (akorát že pak moc nebylo, takže vůbec). Projíždíme Anchorage, doplňujeme zásoby. Příjezd na Kenai byl jeden z momentů, které jsem si vryl do paměti, bylo docela hezky, před námi skály a hory, záliv, úžasné výhledy, několikrát zastavujeme a zjišťujeme, že dneska už do Sewardu nedojedem, tak to zakempujme po cestě.


Ráno je v plánu Exit ledovec, pěkně prší, pak přestane, pak prší, pak přestane, pak sněží, prší, svítí Slunce a padá sníh s deštěm, prostě všechno. Vylezeme na vyhlídku na ledovec, takovýho macka jsem ještě neviděl, fakt krásný. A ty výhledy po okolí. Zakempujeme pak pár set metrů od parkoviště v super kempovišti. Večer se trošku zvrhne i díky naprosto legálně koupené trávě z Green shopu. Radek mi s čelovkou kolem krku připomíná obrovské vesmírné saranče, Norové (Slovenka a Čech žijící v Norsku) se opijí tak, že další den prospí téměř celý výlet na velryby a ledovce, Kuba nemůže najít stan, ztratím sprej na medvědě.


Celkově je to docela náročné - spíme tak 5, maximálně 6 hodin denně, hodně chodíme, mokneme, je zima, ale prostě nějak jsme furt dobře naladění a vzhledem k těm hrozným předpovědím počasí nám vše tak nějak vychází. Dávám to na vrub dobré energii, kterou naše skupina jistojistě má. Žádná ponorka, naopak, čas spolu trávíme rádi, pomáháme si, staráme se o sebe navzájem. Když mi promokly boty a zapomněl jsem je v druhém autě, tak mi je další 2 dny beze slova sušili…a takhle je to se vším.


Plavba ze Sewardu je super - 6 hodin na moři, útesy jak někde v Halongu ve Vietnamu, akorát že za nimi jsou ledovce a kolem skáčou kosatky. Část toho po včerejšku taky prosím, a tak mě třeba hlášení, že jsou venku papuchalkové moc nebere. Po plavbě jdeme do hospody řešit co dál…Mm okej ve Whittieru má pršet, v Homeru taky, tady taky, v Hatcher pasu taky, všude děsný chcance, tak co jako budeme dělat, na dvoudenní trek v lijáku se nikomu nechce a když bych měl ze své role zvedat morálku tak vám řeku, že mě taky ne. Hele, v Hope má být pěkně, praví Myška. Najdeme tam trek na Hope point, asi 1 100 metrů vysokou horu nad zálivem, na jedné straně vidíš záliv, na druhé divoké hory, před sebou mraky jak si to ženou do Whittieru a duhu, to je taková kýč že to ani není možný. Jeden z nejhezčích treků celé výpravy.


Další den jedeme do Whittieru, dostanem se tam jedinou možnou automobilovou cestou - tunelem z druhé světové války. Whittier je bizár, žije tu tak 200 lidí, z čehož 180 bydlí v jednom paneláku, furt tu jezdí vlaky, nic moc tu není, ale dá se tu vyrazit na mořské kajaky, projet se zálivem na kajaku je prostě zážitek…”Vy jste přijeli v jeden z nejkrásnějších dní, co jsme tu letos měli”, praví průvodce…je zataženo a občas poprchává…ty vole jak vypadají špatný dny…ptám se: co tu děláte mimo sezónu?…nevím jak to nejlíp přeložit, ale řekl: We are struggeling….prostě bojujeme/probíjíme se? No život je to zajímavý. Průvodce se s námi rozhodne přejet záliv na druhou stranu a tak volá vysílačkou lodím, ať nás nepřejedou, docela punk.


Večer je hnusně a z Shittieru, jak jsme město překřtili, zdrháme pryč. Další odpoledne dojedeme do města Homer, 6 lidí jede pozorovat medvědy do Brooks Falls, Lucka jede lovit ryby na moře a já s Nory jdeme na trek. Večer popijem, ráno v 6:30 odvezu Lucku do přístavu, šestičlenné skupině předám klíče od auta a upadnu zas do spacího komatu. Z auta mi pak nanosí boty, bundu a další krámy, co jsem si zapomněl vzít. S Norama vstáváme v 10. Hele, tady je nějaký jezero, je to docela vysoko, asi nejvyšší kopce v okolí, tak pojedem tam? Jasný.


Přijedeme na místo, “kudy tudy do hor, tady žádný nejsou” praví Radek. Mm to bude něco. Parkoviště = plácek hlíny jen trochu z kopce bez jediného auta, trek = nic, prostě jen čára na mapě, terén = mokřad jak sviňa, kde se boříme v průměru tak 5-10 cm a občas mi přeteče voda přes pohorku. Krásný trek. Rozhodneme se, že vylezeme na kopce co jsou kousek vedle, převýšení tak 80 metrů, ale terén takový, že skáčeme přes větve. Míša s Radkem jsou nadšení a já taky. A nadšení jsou i ostatní, u vodopádů viděli medvědy fakt nádherně a Lucka ulovila spoustu ryb, které nám připraví v místní restauraci.


Další den vyběhneme další kopec - Slaughter ridge u Cooper landing. A přesunujeme se na poslední dobrodružství - směr Hatcher pass, yes, tam jsem moc chtěl.

Večer popijem spíš víc, já už se poslední dny brzdím vodou, snažím se chodit spát celkem rozumně. Ráno zjistím, že nejmenovaná trojice se šla v noci koupat do řeky, z čehož celkem jeden člověk do ní spadl oblečený, Kuba nemohl najít stan. Někdy lepší nevědět. Jedem do Hatcher pasu - nebojte, to je v pohodě trek, 600 metrů převýšení na 6 kilometrech, hele to chodí babky se psama. Tak po 4 kilometrech končí hezký terén a my se plazíme údolím přes kameny, Tomáš na mě ukazuje, že jsem retard. Docela si to zasloužím.


Mm a v noci má sněžit, to bude prdel dolů, co už, už jsme tady. Dojdeme k jezeru v 1150 metrech nad mořem a sněží. Postavíme stany, vaříme večeři, lehounce popijem, jdeme brzy spát. Ráno jsme brutálně zapadaní. Ty vole, mám fakt obavu o tu cestu dolů. Po rychlé snídani jdeme. Jdu vpředu, lezu na kameny a koukám, kudy to bude nejlepší. Ukazuju lidem za mnou, zbytek skupiny si navzájem pomáhá v překonávání překážek a já vím, že to spolu zvládneme. Když přejdeme poslední posraný kameny, oddychnu si a dopiju lahvičku fireballu, je to za námi, jedeme do Anchorage.


Tak to je Aljaška!

0 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Komentáře


bottom of page